Uprchlická kalamita i krize v Řecku
coby jevy zasahující celou Evropu ukazují, jak pomýlené jsou představy, že
Česká republika může být a zároveň tak trochu nebýt členem Evropské unie. Tento
ambivalentní postoj se projevuje jak naším přístupem k (ne)přijímání eura,
tak představami, že i v rámci schengenského prostoru musíme za každou cenu
udržet vlastní azylovou politiku.
Premiér Bohuslav Sobotka během
nedávného mimořádného zasedání Sněmovny k uprchlické krizi takovou
politiku hájil a varoval, že kvóty k rozdělování uprchlíků do jednotlivých
zemí EU by mohly napříč Evropou posílit antiimigrační, protievropské strany. Ty
by následně mohly zničit schengenský prostor i další výdobytky evropské
integrace.
Jenže schengenský prostor se může
zhroutit i z přesně opačných důvodů. Pokud zbytek EU neprojeví dostatek
solidarity se zeměmi, které jsou kvůli své poloze přílivem uprchlíků nejvíce
zasaženy, mohou následovat jejich jednostranná opatření, jakými ostatně už
pohrozila Itálie. To pak může vést další země k opevňování hranic
mezi členskými zeměmi EU, jak to již ukazují Francie, Rakousko a částečně
Německo. Následovat může řetězová
reakce.
Pokud by se schengenský prostor
zhroutil, doplatí na to přitom nejvíce nové členské země, které potřebují otevřené
hranice a volný pohyb ke svému ekonomickému růstu, nemluvě o tom, že jakékoliv restrikce
vždy lépe ustojí ti větší a silnější. Je proto v našem zájmu přestat si nalhávat,
že lze krizi, která je svou povahou celoevropská,
přestát s pomocí národní politiky. Je třeba hledat evropská řešení.
To samé platí o řecké krizi. Je
lákavé Řeky „potrestat“, ale když český prezident Miloš Zeman prohlašuje, že by
Řecko mělo opustit eurozónu, a ministr financí Andrej Babiš si přeje bankrot
Řecka, neboť by to prý věci „pročistilo“, evidentně nedomýšlejí důsledky. Premiér
Sobotka správně varoval, že pád Řecka by mohl mít nepředvídatelné dopady, které
by mohly vážně zasáhnout menší země s vlastními měnami.
Jinými slovy: přesvědčení, že
česká koruna nabízí jakýsi bezpečný ostrov vedle rozbouřené eurozóny, je
v propojené EU falešné. I proto bychom
měli mít i v tomto případě zájem se podílet na konstruktivním
celoevropském řešení místo toho, aby někteří naši vrcholní politici trousili
provokativní „moudra“.
Babiš, který příliš nerozumí
police obecně, vidí problém Řecka evidentně jen jako účetnickou operaci.
Prezident Zeman by ale měl být schopen vidět i další možné důsledky, jako je
třeba oslabení NATO, v němž Řecko, s jeho základnami, hraje důležitou
roli, a možná dokonce přechod „zrazeného“ Řecka do ruské sféry vlivu.
Bylo by korektní vůči evropským partnerům,
kdyby čeští politici byli schopní ve velkých krizích nabízet konstruktivní
„evropská“ řešení místo neodpovědných prohlášení a neproduktivních představení „na
vlastním písečku“, jako byla kupříkladu již zmíněná
mimořádná schůze PS k uprchlíkům. Tak se před dopady velkých krizí ve
sjednocené Evropě neuchráníme.
Právo, 24.6.2015