Na hlavu vrchního státního
zástupce Ivo Ištvána se snesla vlna nelítostné kritiky, když v červenci
roku 2013 Nejvyšší soud rozhodl, že bývalí poslanci Občanské demokratické
strany Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř nemohou být stíháni za to, že
směnili svoje poslanecké mandáty za lukrativní pozice ve státních firmách,
protože v té době požívali poslaneckou imunitu. Ištván prý měl vědět, že
právní konstrukce, na jejímž základě se rozhodl poslance stíhat, nemůže obstát
ani z ústavního hlediska.
Mnoho uznávaných právních expertů
ale vyjádřilo tehdy na rozhodnutím Nejvyššího soudu podiv. Interpretoval totiž
poněkud nelogicky rozsah poslanecké imunity velmi široce tak, že se vztahuje i
na projevy a jednání mimo Poslaneckou sněmovnu. Rozhodnutí vedlo nakonec
k zastavení trestního stíhání poslanců a následně posloužilo i jako důvod
k jejich odškodnění v řádu desetitisíců korun za neoprávněnou vazbu.
Ústavní soud nyní definoval
rozsah poslanecké imunity mnohem úžeji než Nejvyšší soud. Soud sice rozhodoval
v kauze rasistických výroků na Facebooku učiněných bývalým poslancem za
Věci veřejné Ottou Chaloupkou, který se též zaštiťoval poslaneckou imunitou,
jenže rozhodnutí Ústavního soudu mají obecnou závaznost, takže by se
v budoucnosti měly jeho interpretací imunity řídit i soudy řádné, včetně
Nejvyššího soudu.
Podle Ústavního soudu musí být
splněny tři podmínky, za nichž je projev zákonodárce chráněn poslaneckou
imunitou. Za prvé musí být takový projev sdělením informace slovem, písmem,
obrazem nebo jiným srovnatelným způsobem. Zá druhé musí být učiněn na schůzi
Sněmovny, Senátu nebo jejich orgánů. A za třetí musí tento projev směřovat
k účastníkům debaty, nikoliv navenek k voličům.
Zatímco Nejvyšší soud definoval
jako projev poslance chráněný imunitou v podstatě jakékoliv jednání související
s politickou činností, včetně různých politických dohod, Ústavní soud
konstatoval, že projevem, který je chráněn imunitou ve smyslu ústavy, může být pouze vyjádření názoru splňující tři zmíněná kritéria, a nelze
jej zaměňovat za jakýkoliv projev vůle v trestněprávním smyslu.
Ivo Ištván prohlásil, že ve
světle rozhodnutí Ústavního soudu zvažuje, zda znovu otevřít případ tří
poslanců, ale zároveň si uvědomuje, že je případ nesmírně složitý. Je především
otázkou, zda by bylo možné zvrátit již jednou učiněné rozhodnutí Nejvyššího
soudu.
Jisté je, že všichni ti, kdo
obviňovali Ištvána a jeho spolupracovníky, že nerozumí ústavě, a že šli do
předem prohraného boje, z čehož by měl Ištván vyvodit osobní důsledky, by
nyní měli svoje postoje přehodnotit.
Není sice jisté, že by soudy
nakonec poslance Fuksu, Šnajdra a Tluchoře poslaly do vězení, protože by mohly dojít
k závěru, že v jejich případě směnou poslaneckých mandátů za lukrativní
posty ve státních podnicích nebyla naplněna skutková podstata korupce, ale
každopádně je zároveň jasné, že Ištván měl podle ústavy právo proti těmto
poslancům zahájit trestní řízení pro podezření z korupce, protože takové
podezření existovalo a, jak nyní víme z rozhodnutí Ústavního soudu,
jednání poslanců nechránila imunita.
Zajímavé bude sledovat, jaké
ponaučení vyvodí z rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud. Jeho
interpretace šíře poslanecké imunity se zdála být nelogická. Pro českou justici
by bylo přínosné, kdyby Nejvyšší soud svoji chybu uznal a pomohl tak, aby se se
interpretaci ústavního soudu do budoucna řídila celá justice.
Pro veřejnost, která většinově
vnímala rozhodnutí Nejvyššího soudu kriticky, protože se vzpíralo zdravému
rozumu, může být rozhodnutí Ústavního soudu dalším signálem, že se česká
justice pomalu vymaňuje z právního absurdistánu, který u nás v prvním
čtvrtstoletí po pádu bývalého režimu v mnoha směrech panoval.
ČRo Plus, 25.6.2015