Braňme se politice strachu

Podle
průzkumů veřejného mínění se až tři pětiny Čechů bojí uprchlíků a většina by se
prý dokonce už ani nebránila obnovení hranic. Lidé chystající se na dovolenou
se pro změnu bojí cestovat do některých destinací kvůli možnému terorismu nebo
kvůli uprchlíkům. Nemálo lidí se obává důsledků bankrotu Řecka. Ve výčtu by
bylo možné pokračovat.

Žádnou
z těchto hrozeb nelze podceňovat, ale zároveň si nelze nevšimnout , že mají
jedno společné. Jsou často poněkud uměle vyšlehané do hrozivějších podob, než
si zaslouží, s pomocí médií a politiků, přičemž děsí především občany
Západu, jejichž životy se odehrávají ve srovnání se zbytkem světa na ostrově
relativního blahobytu a stability. Lidé mimo Západ mají o poznání vážnější
starosti.

Zejména
evropská politika se tomuto strachu ze ztráty relativního bezpečí, které si
západní svět ve srovnání se zbytkem světa užívá, postupně přizpůsobila.  Jak upozorňuje filozof Slavoj Žižek, žijeme v
„postpolitické“ éře, v níž politika opustila ideologické souboje a
soustřeďuje se na expertní management.

Tento
poněkud bezduchý expertní provoz „oživuje“ biopolitika,
která si klade za cíl regulovat bezpečnost a blaho lidských životů, přičemž  (zne)užívá strach jako svůj mobilizační princip.
 Toto vymezení politiky jako nástroje, který nás má chránit od něčeho, co nám
potenciálně nahání strach, spíše než nástroje, který má skutečnost aktivně
měnit, přitom dnešní západní společnost postupně paralyzuje.

Politice to
nabízí nové formy kontroly našich životů. A to nejen v podobě tlaku na „dobrovolné“
vzdávání se našich svobod, ale i v podobě schovávání problémů, které nás reálně
pálí, za zdánlivě razantní opatření proti různým údajně mnohem větším, ačkoliv
často v daném národním kontextu jen velmi abstraktním hrozbám.

Kupříkladu uprchlická
krize vypadá hrozivě v televizních záběrech ze zemí, kde se reálně
odehrává.  Je ale zřejmé, že okolo
uprchlíků se vytváří poněkud nemístná mediální a politická hysterie, vezmeme-li
v úvahu skutečnost, že kupříkladu do České republiky se uprchlíci ve
větším množství nechystají, anebo celkové reálné počty uprchlíků, kterých  na území Evropy proniklo v poslední době
pár set tisíc, zatímco takové Spojené státy, které mají o dvě stě miliónů
obyvatel méně než Evropská unie, přijímají ročně milión legálních
přistěhovalců  a uvažují o legalizaci
miliónů těch nelegálních.

Politikům na
národní úrovni pak snadněji projdou prohřešky, od kterých taková hysterie
odvádí pozornost, což jim v mnoha případech vyhovuje. Co konkrétně
ohrožuje nás, je spíše špatně fungující stát a politický šlendrián, který se
v politických mobilizacích proti údajně „velkým“ hrozbám snadno ztratí.
Výsledkem našeho vlastního šlendriánu jsou pak kupříkladu metylalkoholové aféry
nebo vybuchující muniční sklady—tedy kalamity, na něž nebyl nikdo připraven.
Demonstruje se ale proti islámu a uprchlíkům.

Anebo ještě
jinak: zvažme, zda naší demokracii ohrožuje více kupříkladu syrská rodina,
která se usadí v našem městě, anebo na objednávku provedená daňová
kontrola, kterou na vás pošlou poté, co jste si dovolili kritizovat všemocného
ministra financí vlastní země.

Je samozřejmě
na místě ocenit politická opatření, která na „velké hrozby“ reagují uměřeně,
ale zároveň je třeba dávat pozor na hysterii a přehánění. Jakmile politici
začnou bez skutečně vážných důvodů pořádat kupříkladu mimořádné schůze Sněmovny
nebo  svolávat Bezpečností radu státu,
aby „řešili“–i v podobě demonstrativních policejních zátahů–uprchlickou
vlnu, která se zrovna k nám nijak nevalí, nejen využívají strachu
veřejnosti k tomu, aby se jevili jako starostliví manažéři našeho blaha a
bezpečí, ale veřejnost ještě víc straší.

Za jevištěm
této cynické „biopolitiky“ je přitom často zaděláno na krize, jejichž příčiny
jsou mnohem prozaičtější. Většinou bohužel originálně „české.“

ČRo Plus, 1.7.2015

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..