O střetu evropské a národní demokracie

Ve Velké Británii a Řecku, které jsou
současnými neuralgickými body Evropské unie, hrají politici s Unií
podivnou hru. Odmítají bud přijímat, jako je tomu v případě Velké
Británie, určitá unijní pravidla hry, anebo, jako je tomu v případě Řecka,
pravidla eurozóny, protože prý k tomu mají demokratický mandát od svých
voličů.

Současná řecká vláda se ohání demokratickým
mandátem od řeckých voličů, když se odmítá
podřídit úsporným opatřením. Britský premiér pro změnu objíždí ostatní země EU
s tím, že mají přijmout jím navrhované reformy EU a ústupky jeho zemi,
protože to mu umožní hájit setrvání Británie v EU před referendem o
členství, které slíbil britským voličům.

Demokraticky projevená vůle voličů je
samozřejmě základním kamenem demokracie, jenže politikům v zemích, jako jsou
Řecko a Velká Británie, uniká, že nejsou jen politiky svých zemí, ale také do
jisté míry politiky unijními. Vůli svých voličů musejí poměřovat vůlí voličů
v ostatních zemích EU.

Jinými slovy: EU i eurozóna jsou
složitými konstrukcemi, v nichž se protínají nejrůznější národní zájmy,
vyjádřené primárně, jak jinak, demokratickou cestou na národní úrovni. Pro
politiky je svůdné vybarvovat tuto komplexitu Unie jako omezení jejich
národních aspirací, jenže pokud jsou natolik nezodpovědní, že se nakonec
nechají ve volbách vynést k moci s pomocí slibů, které jdou proti
jejich unijním závazkům, neměli by se divit, pokud narazí.

Současná řecká vláda, jakkoliv lze z levicových
pozic s částí její kritiky vůči věřitelům Řecka i postupu eurozóny
souhlasit, naslibovala řeckým voličům věci, které jsou ve světle řecké
ekonomické situace v praktické rovině při současném rozložení politických
sil v ostatních zemích EU nesplnitelné.

EU nemůže řeckému vydírání, do něhož se
nakonec boj za splnění nesplnitelných
slibů řeckým voličům
zvrhnul, do nekonečna ustupovat, protože svoje voliče
má nejen Syriza, ale i vládnoucí strany v Německu, Francii, anebo třeba na
Slovensku.

To samé platí o Velké Británii. Argumenty
Davida Camerona, že chce lídry ostatních zemí přesvědčit o jím navrhovaných
reformách EU a ústupcích jeho zemi, aby byl v lepší situaci před
referendem, jehož příslib byl svého druhu stejně neodpovědným populistickým
gestem jako sliby řecké Syrizy, je třeba poměřovat tím, co chtějí voliči
v ostatních 27 zemích Unie.

Řekne-li EU nakonec ústy eurozóny definitivní
„ne“ Řecku, bylo by na místě, aby řekla „ne“ i Britům. Nebylo by správné říct
Řekům „co jste si navařili, to si snězte“ a přitom ustupovat britskému vydírání
jen proto, že Británie je mocná a velká.

Jedním z pozitiv EU je, že i velcí
a mocní musejí hrát v určitých situacích jako všichni ostatní podle
stejných not, které jsou složitým a přitom křehkým kompromisem. Pokud je země,
jako je Velká Británie nedokáže respektovat, bude možná nám ostatním lépe, když
nakonec skončí mimo EU.

Právo, 1.7.2015

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..