Katolická
církev u nás tak dlouho mlčela
k humanitární katastrofě v podobě současné masové vlny uprchlíků, až
to nakonec začalo být podezřelé. Jejímu obrazu ve veřejnosti dozajista
nepomáhalo, že v době, kdy
televizní stanice vysílaly každý den reportáže o lidském utrpení běženců, české
církve–neviditelněji ta katolická–se ve zprávách objevovaly především
v souvislosti se spory o restituce majetku. Arcibiskup Duka se nám dokonce
předvedl v pěkném reklamním spotu, v němž jménem svého úřadu přijímá
od Škody Mladá Boleslav nablyštěnou Škodu Superb.
Když si
začali kontrastu mezi honbou za majetkem a podivným mlčením církve, jejíž nauka
je z podstatné části založena na milosrdenství, všímat i někteří komentátoři,
katolická hierarchie konečně promluvila. Česká biskupská konference nabídla
v den svátku Cyrila a Metoděje vládě pomoc s migranty v ohrožení
života.
Pozdě, ale
přece, chce se říct. Až na to, že biskupové vyzvali farnosti, aby přijímaly
nikoliv jakékoliv běžence v ohrožení života, ale křesťanské běžence.
Leckdo může samozřejmě argumentovat, že je to logické. Křesťanská církev se
chce postarat především o lidi stejné víry.
Jenže před
islámským radikalismem neprchají zdaleka jen křesťané. Když tedy předseda
lidovců Pavel Bělobrádek tvrdí, že je vhodné zareagovat na výzvu biskupů a
prioritně se zaměřit na desítky tisíc uprchlíků prchajících před radikálním
islámem, přičemž ale opakuje, že lidovci, stejně jako katolická církev mají na
mysli především pomoc křesťanům, něco tu nehraje.
Jak si
církev a lidovci výběr takových křesťanských uprchlíků vlastně představují?
Vyšlou svoje lidi do uprchlických táborů ve válečných zónách, kde budou
uprchlíky v ohrožení života lustrovat podle jejich víry? Bude to
kupříkladu znamenat, že přednost dostane uprchlická rodina deklarující
křesťanskou víru před rodinou muslimů,
ačkoliv ta druhá bude potřebovat
v daném okamžiku pomoc mnohem naléhavěji? Chápal by Ježíš toto jako
milosrdenství?
Odpověď na
tuto svého druhu teologickou otázku ponechme církvi a lidovcům. Oč skutečně
jde, zformuloval možná nejpřesněji komentátor
Hospodářských novin Petr Honzejk, když varoval, že církve i lidovci tak
provádějí jakousi předběžnou selekci. Listina lidských práv přitom mluví o
právech lidských, nikoliv o právech křesťanů. A v souvislosti
s nedávnými demonstracemi, na nichž pobíhali extrémisté se šibenicemi, na
které posílali jiné lidi podle jejich původu či názoru na uprchlíky, se
provokativně ptá, zda, jestliže chceme pomoci jen uprchlíkům, kteří se nám
nábožensky nebo jinak zamlouvají, jsme těmi, kdo nenávist tlumí, nebo těmi,kdo
ji podněcují.
Tuto otázku
by si měli položit i lidovci a Česká biskupská konference. Navíc jejich
zdánlivě krásné, i když opožděné gesto lidskosti by se mohlo snadno obrátit
proti nim. A to hned na třech rovinách.
Za prvé
vyprovokuje tak jako tak nenávistné reakce těch, kdo prostě nechtějí přijímat
uprchlíky žádné. Za druhé vyprovokuje kritiku liberálů, kteří budou považovat
selekci lidí v krajní nouzi na základě jejich náboženské příslušnosti za
problematickou a pokryteckou. A za třetí taková selektivní pomoc neobstojí, ani
když ji budeme nahlížet z pozic ryze křesťanských. Akty milosrdenství
nemají v Bibli, pokud známo nějaká předem zvolená znaménka. Jsou projevem
lidskosti, bez znamének.
Jedna
z nejvíce uctívaných novodobých postav katolické církve, Matka Tereza,
nositelka Nobelovy ceny míru blahoslavená papežem Janem Pavlem II, zachraňovala
v Indii i jinde lidi bez ohledu na jejich víru. V
obleženém Bejrútu kdysi vyhledávala děti ohrožené válkou a šedesát,
zmrzačených a nemocných, se jí–bez ohledu na jejich víru–podařilo odvézt do
bezpečí.
Na otázku, zda šedesát dětí není málo, odpověděla: „Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji
práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak
pomáhám.“
Nedávno
zesnulý Nicholas Winton by nepochybně odpověděl podobně.
ČRo Plus, 8.7.2015