V Evropě
vidíme v současné době tři krize, které jsou všechny způsobené do značné
míry tím, že Evropská unie nedokázala v daných oblastech pokročit dál ve
své integraci.
První krizi
představuje konflikt s Ruskem
ohledně jeho počínání na východní Ukrajině, v němž efektivitu EU v tlaku
na Rusko snižuje absence společné energetické politiky EU. Pokud by EU měla
společnou politiku v této oblasti, bylo by pro Rusko mnohem složitější
využívat vůči EU taktiku „rozděl a panuj“. V současnosti se mu daří
vyvíjet tlak zejména na země, které jsou nejvíce závislé na dodávkách ruského
plynu.
Druhou krizí
je ta uprchlická. V ní se
bolestně projevuje, že EU sice dokázala ve většině svých zemí zrušit vnitřní
hranice, a vytvořit tak tzv. schengenský prostor, v jehož rámci se lidé
mohou volně pohybovat, ale přitom nemá společnou azylovou politiku, jakož ani
skutečnou společnou politiku pro ochranu vnějších hranic EU. V situaci,
kdy je při neexistenci vnitřních hranic ta vnější v podstatě hranicí i každé
země uvnitř EU, která takové vnější hranice nemusí přímo střežit, bylo by na
místě vytvoření společné, plně integrované
ochrany vnějších hranic EU, na níž by se podílely všechny země EU.
Zároveň je
nesmyslné, aby v situaci, kdy se v rámci EU může de facto volně
pohybovat kdokoliv, komu se podaří dostat do EU přes vnější hranice, měly
jednotlivé země svoji vlastní azylovou politiku. Různé azylové politiky
jednotlivých států jsou kontraproduktivní, protože se navzájem oslabují,
v situaci, kdy desetitisíce běženců proudí do Itálie, Řecka a Maďarska
s úmyslem zůstat nikoliv v Itálii, Řecku a Maďarsku. Je také zřejmé,
že nedává smysl, aby si jednotlivé země EU vybíraly z uprchlíků mimo území
EU na základě vlastních azylových kritérií, když pak přijatí uprchlíci mohou v rámci
Schengenu volně cestovat, kam chtějí.
Třetí krizí
je finanční krize Řecka. V ní se
negativně projevují hned dva nedokončené integrační projekty. Tím prvním je
absence společné fiskální politiky v situaci, kdy většina zemí EU sdílí
společnou měnu. Je jasné, že pokud by EU měla takovou společnou fiskální
politiku, či alespoň její rudimentární instrumenty, jako je eurobond, nemuselo
ke krizi v Řecku v daném rozsahu vůbec dojít. Měla by možnost nejen
na evropské úrovni mnohem efektivněji vybírat peníze, ale také je solidárně
přerozdělovat, aniž by to muselo budit nacionalistické vášně, jako budí návrhy
na záchranu Řecka nyní.
Druhým
nedokončeným integračním projektem, který se podepisuje na řecké krizi, je
politická integrace, která přešlapuje na půli cesty. Pokud by se EU chovala
víceméně jako federace, byly by základní instrumenty vzájemné solidarity uvnitř
EU zakódovány přímo v dosaženém stupni integrace.
Je
kupříkladu nepředstavitelné, že by se v rámci USA zacházelo
s bankrotujícím státem americké unie podobně, jako se zachází
v Evropě s Řeckem. Bankrotující státy by si musel projít nějakou
vnitřní očistou, přijmout nezbytné reformy, ale zároveň by ho federace
nenechala úplně na holičkách. A také je nepředstavitelné, že by takový stát
někdo mohl nutit opustit dolar jako jeho měnu, nebo dokonce uvažovat nad tím,
že by takový stát měl opustit USA.
Pokud bude
chtít EU přežít, bude muset tyto zásadní „nedodělky“ ve své integraci korigovat.
Jinak každá další krize, jako jsou výše tři zmíněné, hrozí rozpadem samotné EU.
Novinky, 11.7.2015