Ministr zahraničí Lubomír
Zaorálek v rozhovoru pro MF Dnes na
otázku, zda je svět kolem nás nebezpečnější než před deseti lety, odpověděl:
„Dovoluji si tvrdit, že je. Každý druhý den slyším zprávu o tom, že někde došlo
k výbuchu. A ty události jsou nepředstavitelně děsivé…“
Svět, stejně jako kdykoliv v minulosti,
jistě dnes není nijak bezpečné místo. Lidi ve vyspělých evropských zemích děsí
uprchlická krize, možný bankrot Řecka, rusko-ukrajinský konflikt, teroristické
útoky na území Evropy i jinde. V řadě zemí se vedou občanské války.
Jenže před deseti lety to nebylo
lepší. Ještě stále dozníval šok z teroristických útoků al-Kajdy na New
York a Washington, při nichž zahynulo v roce 2001 více než 3 tisíce lidí.
USA následně spolu se spojenci obsadily Afghánistán, v roce 2003 pak
začala ozbrojená intervence v Iráku, kterou později doprovázely téměř
každodenní teroristické útoky různých skupin uvnitř Iráku.
V roce 2004 došlo
k teroristickému útoku na vlaky příměstské dopravy v Madridu. Třináct
časovaných bomb zabilo celkem 191
lidí a dalších 2057 zranilo.
Soustředíme-li
se na dobu přesně před 10 lety, připomeňme, že 7. července 2005, bylo v Londýně při třech
explozích v metru zabito 50 lidí
a nejméně 700 dalších bylo zraněno. Při třech výbuších v egyptském
letovisku Šarm-aš-Šajk bylo pak 23.
července zabito nejméně 88 lidí včetně řady zahraničních turistů. Přes 200 lidí
bylo zraněno.
Výše
uvedený výčet nemá za úkol různá dnešní nebezpečí relativizovat, jen se pokouší
je dát do širšího kontextu. Hodnotíme-li (ne)bezpečnost dnešního světa, závisí
totiž na mnoha okolnostech, včetně trendů. A také na naši paměti.
Mohli
bychom samozřejmě argumentovat, že kupříkladu vývoj na severu Afriky a na
Středním Východě je dnes mnohem hrozivější, než byl před deseti lety, zejména
vezmeme-li v úvahu vznik Islámského státu. Podíváme-li se ale v roce
2005 na počet obětí teroristických útoků al-Kajdy, jakož i na předpovědi
ohledně pronikání této organizace do Evropy a USA, zjistíme, že se situace zase
tak moc nezměnila.
Před
západní intervencí v Afghánistánu ovládalo tuto zemi hnutí Talibán, které
se svým fundamentalismem a zacházením s odpůrci od IS až tolik nelišilo.
Právě ono poskytlo al-Kajdě základny, kterých pak využívala k cvičení
svých bojovníků a plánování teroristických útoků po celém světě.
Dnes
jsou v důsledku „arabských jar“ a některých nepovedených západních
vojenských zásahů nestabilní země, jako jsou Libye, Irák a Sýrie. V roce
2005 se svět pro změnu zabýval důsledky masového vraždění v Súdánu,
zejména v oblasti Dárfúru. Katastrofa za katastrofou také stíhala
destabilizované Somálsko. Zdánlivá stabilita v zemích, jako jsou Lybie a Sýrie, byla zajišťována krutovládou
diktátorů Kaddáfího a Asada.
A Rusko,
které je dnes v centru pozornosti kvůli Ukrajině? To se v té době
vzpamatovávalo ze dvou brutálních čečenských válek, které stály na konci 90 let
život desetitisíce lidí—tedy řádově více, než doposud stál konflikt na východě
Ukrajiny.
V září
2004 se čečenští ozbrojenci zmocnili školy v Beslanu, v Severní
Osetii. Zadržovali jako rukojmí 1200 žáků a jejich rodičů. Po explozi bomb
pak bylo zabito 330 civilistů, z toho
186 dětí. Okolo 783 lidí bylo
zraněno.
Vrátíme-li
se k Zaorálkovu zhodnocení dnešní situace, můžeme tedy konstatovat, že to
se světem vypadalo v roce 2005 velmi podobně jako dnes. Číhalo v něm
mnoho nebezpečí, ale zároveň se ani tehdy nezdálo, že stojíme na pokraji nějaké
nové globální války, jako byla letos připomínaná druhá světová.
I na
dnešní hrůzy, nad nimiž lamentuje český ministr zahraničí, si bude (bohužel pro
všechny zbytečné oběti) stejně těžké za deset let vzpomenout, jako je dnes
těžké si vzpomenout na Madrid, Beslan, Londýn nebo Šarm-aš-Šajk. Přijdou další kalamity, ale záležet ale bude na
celkovém trendu.
A ten se zdá v
akcelerující globalizaci směřovat ke stále větší provázanosti světa, v němž každý konflikt, i v sebevíce zastrčenějším koutu
planety, má dopady na všechny, a všichni ho nakonec také musejí společně řešit.
Je-li
v současných krizích nějaké pozitivní znamení, je to právě tato sílící
provázanost světa, v níž se nakonec hlavním světovým hráčům nevyplatí
nechat věci dojít příliš daleko, protože vše má důsledky pro všechny. Toho jsme
byli koneckonců svědky v minulých dnech, kdy se podařilo světovým
mocnostem a Iránu uzavřít dohodu ohledně iránského jaderného programu.
Co se o roku 2005
změnilo, tedy není množství násilí v podobě teroristických útoků a
občanských válek, to zůstává zhruba stejné. Je jím především skutečnost, že
v dnešní době nás média ještě více než před deseti lety konfrontují
s každou krizí, ať už se na Zemi odehrává kdekoliv.
To vytváří jistý
pocit paniky, protože se násilí zdá být jaksi více. Jenže zároveň, jak už bylo
řečeno, jsme si také stále více vědomi, že lidstvo je osudově propojeno, a že
žádnou větší krizi už není možné přestát tak, že prostě strčíme hlavu do písku
nebo se opevníme za národními hranicemi. Možná se tedy kupříkladu pod tlakem
uprchlické krize začnou konečně řešit v rozvojovém světě problémy, které
masové uprchlictví a občanské války způsobují.
V tom je jistě
práce politiků, včetně ministra Zaorálka, dnes složitější.
Novinky, 22.7.2015