Skoro by se
mohlo zdát, že se katolická církev v českých zemích už ani nesnaží, aby k sobě
i v budoucnosti přitahovala takový počet věřících, kteří z ní budou
dělat významnou společenskou sílu i v duchovním slova smyslu.
Pokud jde o
vliv založený na majetku, církev na tom
bude ještě dlouho dobře, protože se jí v rámci církevních restitucí vrací
velký majetek. Vezmeme-li v úvahu, že v době, kdy komunisté tento
majetek konfiskovali, hlásilo se formálně k církvi nějakých osm miliónů
lidí, zatímco dnes je to zhruba desetina tehdejšího počtu, dá se s trochou
ironie říci, že v přepočtu majetku na hlavu, je to bohatý podnik.
Jenže
bohužel také podnik, který je jako by sám pro sebe. Jeho konzervativní vedení
stojí mino hlavní vývojové trendy a palčivé problémy v české společnosti i ve
světě. Nechává ho chladným i současný
papež František, který o palčivých problémech světa i nových trendech otevřeně
mluví.
Směrem
k veřejnosti tak z církve, až na světlé výjimky, jako jsou hlasy Tomáše
Halíka nebo Marka Váchy, nevycházejí žádné významné duchovní impulsy nebo
alespoň náměty k diskusi o důležitých společenských tématech. Zatímco
papež kritizuje sociální nerovnosti a chudobu, nebo ukazuje porozumění pro lidi
s homosexuální orientací, katolická hierarchie u nás se k podobným
tématům téměř nevyjadřuje.
V otázkách
sociálního vyloučení a občasného rasismu vůči Romům není církev slyšet. Když kupříkladu
hrozí, že kvůli špatně napsanému zákonu tisíce lidí, kteří nemají kam jít,
budou vystěhováni z ubytoven, církev nejen nenabídne pomocnou ruku, ale
dokonce se k tomu ani nevyjádří. Možná logicky, chce se říct, když český
primas varuje při sociálních protestech před vládou lůzy.
Anebo jiný
příklad. Až po dlouhých měsících po
začátku uprchlické krize se naše nejbohatší křesťanská církev konečně nechá
slyšet, že by snad mohla pomoci ubytovat uprchlíky–nejlépe ovšem
křesťany–v některých svých zařízeních. Teprve po kritice, že kritériem
pro pomoc by měla být míra nouze, nikoliv náboženská víra, začnou církevní
představitelé svoje vyjádření korigovat.
Příkladem
neobyčejné konzervativnosti české katolické církve v jinak poměrně
liberální zemi je i její postoj k komosexuálům. Zákaz kardinála Duky, aby
se v Halíkově farnosti pořádaly během festivalu gayů a leseb Prague Pride dvě
diskuse k tématu homosexuality možná uspokojí pomalu mizící generaci
konzervativních katolíků, zejména na Moravě, ale docela jistě k církvi
nepřivede mladé lidi, kteří jsou ve svých pohledech o poznání tolerantnější.
Shrnuto a
podtrženo: katolická církev se po skončení restitucí možná stane jednou
z nejbohatších firem u nás, ale je stále více firmou bez ducha,
přitažlivosti a skutečného sociálního cítění. Což je v případě instituce,
jejíž zakladatel vzýval chudobu a milosrdenství, docela smutné konstatování.
Právo, 5.8.2015