Nejrůznější
průzkumy a sociologické studie naznačují, že Česká republika trpí jistou
schizofrenií. Nedávný průzkum agentury Eurobarometr kupříkladu ukázal, že Češi
v současné imigrační krizi suverénně vedou v rámci Evropské unie
v odmítání přistěhovalců , když je až 81 procent z nich vnímá negativně.
Činí se i někteří
přední čeští politici, včetně prezidenta Miloše Zemana, kteří běžence vidí primárně jako bezpečnostní hrozbu a nejraději
by je šmahem posílali pryč. Další pak varují, že imigranti budou zátěží pro
sociální systém, nebo že budou brát Čechům práci.
Jenže jiné nedávno
zveřejněné průzkumy a studie ukazují, že Česko, které má momentálně jednu
z nejnižších měr nezaměstnanosti v Evropě, trpí nedostatkem nejen
kvalifikovaných pracovních sil, ale také stále více nedostatkem pomocných
pracovníků ve výrobě nebo řidičů. Pracovní úřady si stěžují, že nezaměstnaní
Češi o tyto práce nemají zájem.
Sdělovací
prostředky zároveň nedávno zveřejnily demografické údaje, které ukazují, že
jelikož má Česko velmi nízkou porodnost, sníží se bez přistěhovalectví počet
obyvatel v naší zemi do roku 2150 na zhruba 7 miliónů lidí. Zároveň se bude
zvyšovat i počet lidí v důchodovém věku na úkor lidí, kteří pracují, a financují tudíž sociální
i důchodový systém.
Česká republika tak kvůli nízké porodnosti, nedostatku
kvalifikovaných pracovních sil v některých odvětvích, jakož i nezájmu
nezaměstnaných Čechů o pracovní místa, která považují za podřadná, začne brzy
narážet na meze svého ekonomického růstu. A to bude znamenat i vážné problémy
pro sociální a důchodové systémy.
Pokud má země dál
ekonomicky růst, nevyhne se přistěhovalectví. Někteří politici si představují,
že se tento úbytek celkové populace i pracovních sil dá řešit řízeným
přistěhovalectvím ze zemí nám kulturně blízkých, které jsou v současnosti chudší
než Česká republika. Často je zmiňována kupříkladu Ukrajina, přičemž se
zdůrazňuje, že Ukrajinci nemají problém se u nás asimilovat.
Jenže řízené
přistěhovalectví se lépe daří v případech pozic, které vyžadují vysokou
kvalifikaci, a jsou tudíž dobře placeny.
S řízeným lákáním pomocných sil všeho druhu to může být podstatně
horší. Už třeba proto, že ani bohatnoucí Česká republika dlouho nebude schopna těmto
pracovníkům nabídnout stejné výdělky jako západoevropské země.
Možná by tudíž
neškodilo ubrat v současné poněkud hysterické politické a veřejné diskuzi
o zhoubnosti přistěhovalectví ze zemí mimo Evropu, plyn. Vytváříme si úplně
zbytečně obraz země, které se přistěhovalci vyhýbají nejen proto, že státy na
západ od nás jsou bohatší, ale také proto, že vnímají její obyvatele jako
netolerantní a její politiky a státní orgány jako vůči nim nepřátelské.
Mohlo by se nám tak
snadno stát, že až si potřebu imigrace politici plně uvědomí, nebudou se do
naší země hrnout migranti ani ze zemí, z nichž bychom je rádi získali. Mezi
současnými běženci je přitom jistě dost lidí, kteří by po příslušném zaškolení
mohli vykonávat práce, které Češi nechtějí. Zevšeobecňující tvrzení, že tito
lidé nemají potřebné dovednosti, nebo, že přicházejí prý dokonce z kultur,
kde se práce štítí, jsou ve své podstatě rasistická.
Naše země by prostě
na základě racionální politické a
veřejné diskuze měla především začít přemýšlet nikoliv primárně o tom,
jak co největší počet migrantů odstrašit, ale o tom, jak ty z nich, co u
nás chtějí zůstat, zapojit do české ekonomiky i společnosti, a dát jim tak
šanci na lepší život. Máme přitom tu výhodu, že se můžeme vyvarovat mnohých
chyb, které vedly k problémům v západní Evropě.
ČRo Plus, 5.8.2005