Prezident Miloš Zeman pobýval
v červenci po nějakou dobu na dovolené a z veřejného prostoru jako
mávnutím kouzelného proutku na čas zmizela pseudotémata, která současný
prezident opakovaně nastoluje. Na několik týdnů tak uhasly kontraproduktivní
diskuze o tom, co napsal a nenapsal Ferdinand Peroutka či koho (ne)má prezident
rád. Nebo jak by řešil to či ono, ač coby ústavně neodpovědná hlava státu nemá
reálné pravomoci.
Česká politika se v jeho
nepřítomnosti i navzdory utečenecké a řecké krizi najednou zklidnila. Vláda si počínala
vesměs klidně a kompetentně.
Prezident se ale vrátil
z dovolené a věcný politický provoz je fuč. Už se zase ad nauseam řeší, zda se pan prezident
omluví za své výroky o Peroutkovi, nebo zda má právo jet jako jediný evropský
státník na oslavy konce 2. světové války do Číny. Pánové Ovčáček a Kmoníček
s vážnou tváří o těchto „závažných“ tématech rozumují v médiích.
Sám prezident k tomu přidá
ve svých prezidentských hovorech pro bulvár, že uprchlíky k nám nikdo
nezval a mají jít pryč. S islámskými fundamentalisty by šel bojovat
s puškou v ruce. Hranice by měla chránit armáda.
Tyto a mnohé další výroky i činy
ukazují, jak prezidentská funkce u nás funguje mimo logiku celého ústavního
systému. Prezident by přitom mohl hrát užitečnou roli, kdyby coby druhá hlava výkonné
moci pomáhal vládě, kterou jmenoval, produktivně „tvrdit muziku“, popřípadě ji konstruktivně nastavoval zrcadlo. Anebo kdyby se alespoň
stavěl vahou svojí autority proti emocemi vzedmutému veřejnému mínění
v otázkách, kde by z Hradu měla znít uvážlivost.
Jenže český prezident se na
rozdíl od svého slovenského kolegy Andreje Kisky raději veze na vlně populismu,
a pokud „tvrdí muziku“, není to v podpoře vlády, ale v ještě větším čeření
emocí.
Činí tak svůj úřad stále
zbytečnějším. Z Hradu se na nás valí po většinu času jen provokativní
tlach, a česká vláda tak musí čím dál častěji nenápadně vzkazovat i do
zahraničí, že náš pan prezident sice opět řekl nebo udělal něco, čemu naši
spojenci nerozumějí, ale netřeba to brát úplně vážně, protože za chod země
odpovídá vláda.
V tomto Zeman plynule
navázal na svého předchůdce. Není divu, že si Václav Klaus, který si
v prezidentské funkci počínal podobně, myslí, že k Zemanovi není
alternativa. Má pravdu. Bylo by asi těžké najít jiného významnějšího politika,
který je v prezidentském úřadu schopen budit u našich spojenců nepřetržitý
údiv a rozpaky.
Právo, 12.7.2015