O jednom zapomenutém odkazu roku 1968

V záplavě
úvah, které se každý rok vynořují okolo 21. srpna, kdy v roce 1968
ukončila invaze vedená Sovětským svazem Pražské jaro, se jen málokdy připomíná
polemika o smyslu tehdejšího dění, kterou mezi sebou vedli v roce 1968 dva
prominentní intelektuálové: Milan Kundera a Václav Havel.

Kundera
viděl „socialismus s lidskou tváří“ jako alternativu vůči „normalitě“
západní liberální demokracie. Chápal ho jako nový stupeň humanismu, který
navazoval na nejlepší tradice českého humanismu, a zároveň jako možnost
vybudovat „svobodu, jakou svět ještě neviděl“. Jaroslav Šabata později napsal,
že Kundera v podstatě snil o svobodě a demokracii rozvíjejícími se na jiné
půdě než kapitalismus.

Havel naopak
tvrdil, že jediným smysluplným cílem je obnovit v Československu liberální
demokracii, se všemi jejími chybami. Vysmál se Kunderově údajně „iluzionistické
koncepci“, v níž prý jsme stanuli jako národ—poprvé od konce středověku—ve
středu světových dějin jenom proto, že „usilujeme o socialismus bez všemoci
tajné policie, se svobodou psaného a mluveného slova“.

Historickým
vítězem této polemiky, pokud jde o vývoj po roce 1989, se stal, jak víme, Havel.
Československo se už k „socialismu s lidskou tváří“ nevrátilo.
Přesto: podíváme-li se na tehdejší polemiku mezi Kunderou a Havlem dnešní
optikou, vyplývá z ní několik dosti paradoxních závěrů.

Ačkoliv
právě Havel byl po roce 1989 vykreslován jako politický utopista, který chtěl
prosazovat jakousi „nepolitickou politiku“, systém, který i pod jeho vedením
Československo přijalo po roce 1989, byl zcela v souladu s jeho tezí
z roku 1968 o potřebě vyhnout se „iluzionistickým koncepcím“ a přijmout
„normalitu“ západní liberální demokracie i s jejími chybami.

Potíž je
v tom, že se tato „normalita“ v důsledku pádu bipolárního světa a následné
prudké akcelerace globalizace začala prudce měnit. Dnešní západní demokracie,
které se navzdory formálně existujícím hranicím ocitají po náporem globálně
fungujícího trhu a globálního proudění informací i lidí (včetně těžko
zvladatelných mas migrantů), rozhodně nejsou onou „normalitou“ kterou měl Havel
na mysli.

Korporátnímu,
globálně fungujícímu „kapitalismu“ 
klasická liberální demokracie spíš překáží, než vyhovuje, což vidíme
v úpadku politického stranictví a národních demokratických států. Otázka,
zda svobodu a demokracii nakonec nelze zachránit jen na jiné půdě než
kapitalismus, který ve své současné podobě dělá z celých států nesvéprávné
protektoráty, je opět na stole.

Větší část
české politické a intelektuální elity je ještě stále pevně ukotvena v
„normalitě“, kterou prosazoval Havel. Svým odmítáním možnosti myslet „mimo
systém“ trhu a liberální demokracie, je tedy 
v podstatě havlovská, ačkoliv se uvnitř tohoto systému vzájemně
sváří  „pravda a láska“ se „lží a
nenávistí“. 

Stále relevantnější se
ale stává otázka, kterou nastolil v roce 1968 Kundera. Učinil tak v 
utopistickém jazyku a se spoustou patosu o historickém poslání malého českého
národa, což jeho závěry učinilo snadným terčem posměchu „realistů“, jako byl
Havel. Jenže Kunderovo přesvědčení, že pokud budeme chtít zachránit svobodu a
demokracii, budeme o nich muset začít uvažovat na půdě humanismu mimo
kapitalismus, se začíná v posledních letech jevit jako docela prorocké.

Právo, 22.8.2015

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..