Konzervativní komentátor Roman Joch učinil
v jednom ze svých nedávných textů důležitý, ač zdánlivě zřejmý postřeh: v
podstatě všechny válečné konflikty, ke kterým pod praporem nacionalismu od roku
1989 došlo v Evropě, měli na svědomí bývalí komunisté.
Války v bývalé Jugoslávii, včetně pokusů o
genocidu, vedli nacionalističtí politici a generálové, kteří byli dříve
významnými komunisty. To samé platí o krvavých konfliktech v některých zemích
bývalého Sovětského svazu.
Nebo také později uvnitř Ruska, v němž si války
s Čečenskem vyžádaly statisíce obětí. I současný ozbrojený konflikt na
Ukrajině podněcovalo a rozpoutalo primárně Rusko, v jehož čele stojí bývalý
komunista a agent KGB.
Proč je Jochův postřeh důležitý? Proto, že ačkoliv v
západní Evropě nyní slyšíme mnoho nacionalistického a antiimigračního
pokřiku od nejrůznějších hnutí a populistických stran, téměř žádný
z těchto politických subjektů s výjimkou neonacistické pravice (která
je ovšem politicky okrajová) se programově nestaví proti demokratickému pořádku
a nehlásá násilí.
Významné západní populistické strany
s nacionalistickou agendou, jako je francouzská Národní fronta, britská
Strana nezávislosti, rakouští Svobodní, Dánská lidová strana, či Praví Finové,
zdůrazňují, že chtějí prosazovat svoji protiimigrační a euroskeptickou agendu
v rámci demokratického pořádku.
Politici v čele těchto stran jsou natolik svázáni
s demokratickým prostředím a uvažováním, že se v tuto chvíli nezdá,
že by se v případě svého většího politického úspěchu snažili demokracii
omezovat. I když se samozřejmě nedá úplně vyloučit, že jejich případné snahy
demontovat Evropskou unii či vyvést svoje země z Unie by samovolně
k nějaké formě občanského násilí vést nemohly.
Totéž se bohužel nedá s takovou mírou jistoty
říct o některých politicích, kteří stojí v čele různých populistických hnutí
ve východní Evropě. Jejich zakotvení v demokratickém pořádku je mělké, navíc
byli někteří z nich celá léta členy antidemokratických komunistických
stran.
Ani západním zemím se od konce druhé světové války organizované
násilí nevyhnulo, ale bylo omezeno na teroristické bojůvky motivované
politickým nebo náboženským extremismem. I tam, kde byl v podloží činnosti
takových organizací nacionalismus (baskická ETA, irská IRA, atd.) nebyly
schopny vyvolat masové násilí či ozbrojený konflikt a zůstávaly na okraji
politického dění.
S vražednými konflikty a genocidami po roce 1989 tak
zůstávají spojeni téměř výlučně bývalí komunisté, což vyvolává otázku po
příčinách.
Tou první, zdá se, je skutečnost, že komunistická
ideologie byla od počátku založena na násilí—vnitřním a vnějším. Lidé, kteří se
s touto ideologií dlouhodoběji identifikovali, přijali používání násilí a víru
ve vládu „silné ruky“ jako politickou normu.
Válečným konfliktům vyprovokovaným některými postkomunistickými
režimy, které zmutovaly do nacionalistických mašinérií, ostatně předcházely
vojenské konflikty, které v Evropě měly na svědomí komunistické režimy,
když ještě byly v plné síle. Zatímco v západní Evropě od roku 1945 už
nedocházelo k vojenským konfliktům, komunisté na východě, zejména sovětští,
stáli za řeckou občanskou válkou v letech 1946-1949, vojenskou intervencí
v Maďarsku a za okupací Československa v roce 1968.
Po roce 1989 pak byli někteří bývalí komunističtí
politici a agenti tajných služeb ochotni cynicky předsedat zmutování totality založené
na třídní nenávisti a vládě jedné strany v „totalitu národa“ vyztužované
nacionalismem. A toho pak využít k vedení válek. Výrazně jim přitom
pomohla absence demokratických instinktů v jejich zemích.
Leckdo může namítnout, že přinejmenším za některé
válečné konflikty v Evropě nese po roce 1989 odpovědnost i Západ. Takoví lidé
budou nejspíš uvádět jako příklad bombardování bývalé Jugoslávie letectvem NATO.
Nebo budou poukazovat na aktivity Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Lze
ovšem odpovědět, že jak intervence NATO, tak vzestup UCK by se neodehrály bez
předešlého válečného běsnění zejména srbských nacionalistů, kteří byli před tím
komunisty.
Obecně je zajímavé, i když svým způsobem logické, jak silně
dodnes fungují jisté antidemokratické instinkty v myslích mnoha lidí,
kteří se s komunistickou totalitou aktivně zapletli. Vláda silné ruky, protizápadní
rétorika, jakož i „silná“ nekompromisní řešení, třeba v současné
uprchlické krizi, je zvláštním způsobem přitahují. Preferují je před
komplikovanými demokratickými postupy a tolerancí.
Aktualne.cz, 23.8.2015