Václav Žák vyzval v textu
„Havel, nebo Kundera?“ (Právo, 26.8.2015),
jímž reaguje na můj text „O jednom zapomenutém dědictví roku 1968“ (Právo, 22.8.2015) k upřesnění
toho, co se myslí „překonáním
kapitalismu“ . Vyprovokovala ho připomínka teze Milana Kundery z roku
1968, že pokud budeme chtít zachránit svobodu a demokracii, budeme o nich muset
začít uvažovat na půdě humanismu, mimo kapitalismus.
Žák kapitalismus
definuje jako „v posledku jakýkoliv systém ochraňující soukromé vlastnictví“ a varuje,
že jsme si zrušení soukromého vlastnictví neblaze vyzkoušeli na vlastní kůži.
Jenže pojem „kapitalismus“ se neodvozuje od soukromého vlastnictví, to
existovalo dávno před ním. Odvozuje se od slova „kapitál“.
Patří k půvabu
náhod, že v témže vydání Práva je zveřejněn text Jana Kellera „Na
hliněných nohou“, který v podstatě vysvětluje, co mám na mysli „kapitalismem“.
Keller výstižně píše:
„Finanční kapitál se docela odtrhl od reálné ekonomiky, produkující reálné hodnoty…
Každý den se na světových trzích přesunují napříč kontinenty z jedněch
rukou do druhých nějaké 4000 miliard dolarů…více než 98 procent (této sumy)
tvoří virtuální směny, obchodování s dluhy celých zemí, spekulace s kurzy
měn, ale také se surovinami a potravinami.“
Na začátku
modernity přispěl trh, zakotvený
v reálné ekonomice, ke vzniku liberální demokracie a svobody, ale měl
v sobě už tehdy zakódováno nebezpečí, že hromadící se finanční zisky
(kapitál) a pak i dluhy, začnou žít vlastním životem, což může být ekonomicky
zničující a riskantní pro fungování demokracie.
Západní demokracie
byly uvnitř svých hranic v podobě sociálních států a regulace toto
nebezpečí ve 20. století schopné zmenšit a systém humanizovat, ale v éře globalizace se kapitalismus zcela
vymkl kontrole. Vidíme, jak novodobý „kapitalismus“ v podání
nadnárodního finančního kapitálu dusí a korumpuje nejen národní státy, ale i instituce
a mechanismy liberální demokracie.
Pokud se nepodaří
rozevírání nůžek mezi mocí globálního kapitálu a národně ukotvené politiky zastavit,
liberální demokracie nepřežije. Nejde o to zrušit soukromé vlastnictví či trh,
ale o koordinovanou politickou akci proti globálnímu spekulativnímu
kapitalismu, který se zcela vymknul kontrole, a proti oligarchizaci. A jde také
o humanizaci tržního hospodářství
v globálním měřítku po vzoru těch západních demokracií, které se dostaly
v tomto směru nejdál, tedy kupříkladu skandinávských, na které
neoliberálové útočí jako na socialismus. My bychom řekli, že jde o „tržní
hospodářství lidskou tváří“.
Právo, 27.8.2015