Existuje několik zásadních důvodů pro
současnou uprchlickou krizi—od dědictví západního kolonialismu, přes
rozevírající se nůžky mezi Severem a Jihem v politicky nezvládnutém, a
tudíž neregulovaném, procesu ekonomické globalizace, až po některé nedávné
vojenské intervence Západu pod vedením USA v zemích, odkud nyní uprchlíci
proudí.
Na Západě se nyní
spustila tváří v tvář uprchlické vlně užitečná introspekce, včetně
kritických pohledů na jistou nefunkčnost mezinárodních organizací a neschopnost
Evropské unie krizi čelit. Diskutuje se ale živě i tom, jak moc se mýlili za
vlády George W. Bushe američtí neokonzervativci, když uvěřili, že islámské země
lze rychle modernizovat násilným zavedením demokracie.
I my,
v postkomunistickém světě, můžeme do této diskuse přispět, ale
intelektuální a politické elity našeho regionu se většinově vyhýbají tomu, aby
přijaly za současnou krizi spoluodpovědnost. Musely by se totiž kriticky
vypořádat s obdobím, kdy státy východního bloku pod vedením Sovětského
svazu praktikovaly v zemích, odkud dnes proudí největší množství uprchlíků,
jakýsi „post-koloniální neokolonialismus.“
Jinými slovy SSSR
a jeho satelity pomáhaly udržovat v zemích, jako je Libye, Sýrie nebo
Irák, kvazi socialistické diktatury, v jejichž čele po desetiletí stáli
brutální diktátoři: Saddám Husajn, Bašar al-Asad, Muammar Kaddáfi.
Tento
neokolonialismus, motivovaný primárně geopolitickými zájmy Kremlu, se tvářil
jako bratrská pomoc a snaha zmíněné země modernizovat. A v některých
oblastech k jejich modernizaci skutečně přispěl. Kupříkladu v podobě
jisté industrializace, nebo zavádění modernějších zdravotnických a vzdělávacích
systémů.
Dělo se to ovšem
za cenu vývozu nedemokratických politických praktik, které nejen kopírovaly
autoritářské vládnutí v sovětském bloku, ale také potlačovaly náboženské a
další tradice spojené s islámem. Tyto kvazi socialistické diktatury
v Libyi, Sýrii a Iráku pak o generaci přežily pád sovětského bloku. Sovětský
pokus zavést podobný režim v Afghánistánu naopak skončil fiaskem, přičemž
pomohl na svět hnutí Talibán.
Současné demokracie
ve východní Evropě ale tváří v tvář uprchlické krizi předstírají, že
s tímto dědictvím nemají nic společného. Což se jim daří vcelku dobře
zejména proto, že i ony přijaly ve většině případů fikci, že komunismem byly
„okupovány“.
O tom, že
fungování komunistického režimu měli na svědomí konkrétní lidé, z nichž
mnozí pomáhali vyvážet „socialismus“ i do zemí, jako byla Libye, Sýrie a Irák,
a jsou ještě stále mezi námi, se raději moc nediskutuje. Chaos v zemích,
kde výše zmíněný sovětský post-kolonialismus ustavil brutální diktatury, je
pohodlnější přičítat jen nezdařeným západním intervencím z poslední doby.
Lze přitom argumentovat,
že bychom mohli významně přispět do současné diskuse o příčinách krize
v severní Africe a na Středním východě, kdybychom byli ochotní otevřeně analyzovat,
v čem a proč selhala „socialistická“ modernizace, uskutečňovaná
s pomocí autoritářských režimů vydržovaných sovětským blokem. Bylo by to
stejně důležité jako současná západní diskuse o tom, v čem jsou limity
vývozu západní demokracie do zemí, které na ni nejsou „kulturně“ připraveny.
Jenže (ne)možnost
takové analýzy souvisí úzce i s naší obecnější (ne)schopností vypořádat se
s minulostí. I ve vztahu k počínání bývalého sovětského bloku v Libyi
a Sýrii a Iráku (jakož i některých dalších zemích v Africe a na Středním
východě) je prostě pohodlnější zamést vše pod koberec s pomocí tvrzení, že
to měl na svědomí bývalý režim, s nímž my už nemáme nic společného.
Jistě: Západ,
jehož jsme nyní součástí, mohl a měl svoje intervence a ovlivňování dění uvnitř
těchto diktatur v posledních letech spojit s promyšlenější strategií
vytvoření stabilních institucí po pádu těchto režimů. Jisté ale také je, že by
do vnitřního dění těchto států vůbec nebyl vtažen, kdyby v nich sovětský
blok nezanechal obludné diktatury, které se v některých z nich začaly
pod náporem „ulice“ hroutit.
Novinky, 25.8.2015