Prezident
Miloš Zeman během své nedávné tiskové konference tvrdil, že Češi nejsou
xenofobní národ, z čehož je kvůli jejich většinově vyjadřovanému odporu k uprchlíkům
v současné době leckdo obviňuje. Prezident místo toho obvinil některé
západní země, že jsou prý více xenofobní, protože mají velké strany odmítající
přistěhovalectví, jako je kupříkladu Národní fronta ve Francii.
Podle Zemana
u nás podobné strany neslaví úspěch, což je údajně jasný důkaz naší tolerantnosti.
Pan prezident ve své analýze velkoryse opominul nedávný průzkum agentury
Eurostat, podle kterého Češi v rámci Evropské unie vedou s 83
procenty, pokud jde o počet lidí odmítajících migranty.
Když už se ale
prezident rozhodl použít jako hlavní měřítko xenofobie podporu pro nacionálně-populistické strany v té
které zemi, mohl alespoň zmínit, že se v zemích s milióny přistěhovalců,
jako je Francie (v níž skoro 10 procent populace tvoří přistěhovalci), může
z pochopitelných důvodů podobným stranám dařit o něco lépe, než u nás, kde
žije jen půl miliónu cizinců, kteří navíc vesměs přišli ze zemí kulturně
nepříliš odlišných.
Prezident se
také mohl nechat inspirovat analýzou politologa Ondřeje Slačálka, který před
časem trefně popsal Komunistickou stranu Čech a Moravy jako v podstatě
nacionálně-konzervativní stranu se sociálním akcentem. Zvážíme-li, co tato
strana dlouhodobě říká na adresu nejen Němců a Evropské unie, ale dnes i
přistěhovalců, zjistíme, že se od takové Národní fronty moc neliší. Možná pan
prezident nechtěl o komunistech mluvit proto, že si s KSČM dobře rozumí.
Obecně lze
konstatovat, že snaha českých politiků převádět reálně existující problém
většinového českého odporu k přistěhovalcům z kulturně odlišných zemí
na rovinu jakési soutěže
s ostatními státy Unie v míře xenofobie nás daleko neposune. Záslužnější
by bylo pokusit se analyzovat, proč a čeho se Češi většinově tak bojí.
Má to co do
činění převážně s desetiletími komunistické izolace? Nebo spíše se špatným
svědomím, a tudíž nejistotou, většinové populace, která době ví, že žije
v zemi, z níž během posledního století zmizela násilně i jinak z různých
důvodů většina ne-Čechů, včetně tří miliónů sudetských Němců?
Anebo je to
problém ještě hlubší, jehož kořeny spočívají v tom, co Milan Kundera kdysi
označil jako „nesamozřejmost“ národa, který se ve světle své historie bojí o
vlastní existenci a není si jistý svojí identitou? Jak jinak vysvětlit takovou
míru strachu z „cizího“ v zemi, která nemá s přistěhovalectvím
z kulturně odlišných zemí téměř
žádnou reálnou zkušenost ve srovnání se západními zeměmi, které jsou přesto
k přistěhovalcům v současné krizi o poznání vstřícnější?
Možná
nechtěně ukázal v tomto kontextu na cosi podstatného francouzský ministr
zahraničí Laurent Fabius, když ve své
kritice údajně skandálního přístupu
východní Evropy k přistěhovalcům se podivil, jak malá míra empatie
s přistěhovalci coby lidskými bytostmi v bývalých komunistických
zemích existuje. Místo toho se o nich mluví jako o „produktech“, které je třeba
„řešit“.
Tento
převažující bezcitný přístup k lidem je nepochybně dědictvím komunismu.
Stačila jedna velká krize, aby se ukázalo že ani čtvrtstoletí demokracie
nestačí k tomu, aby zmizely odlidštěné
instinkty a sobectví, které lidé přijali za komunismu. Markantní je to zejména mezi
současnými, ale i bývalými komunisty, dokonce i v případě prominentních
levicových komentátorů, u nichž jsou patrné nedostatek tolerance a záliba
v silných, nekompromisních řešeních.
Ale nejen
mezi nimi. Takový Daniel Kalenda se i po svém vyloučení z KDU-ČSL kvůli
tomu, že si veřejně liboval nad udušením 71 uprchlíků v kamionu na
rakouské dálnici, cítí jako Jan Hus. Je prý perzekuován, i když prý jen
neobratně vyjádřil, co si myslí většina lidí.
Starosta
Břeclavi Pavel Dominik si pro změnu libuje, jak si Břeclavané bedlivě
kontrolují, kdo po městě chodí. A dodal: „Volají policii, aby prověřila, o koho
se jedná. Nepřipadá tedy v úvahu, že by se tu běženci volně pohybovali a
unikli pozornosti občanů, městské policie anebo cizinecké policie.“
Nepřipomíná
vám tento chvalozpěv na udavačství něco?
ČRo Plus, 2.9.2015