Středoevropští politici opakují, že
chtějí společně se zbytkem EU řešit příčiny uprchlické krize, a napomoci tak
k vytvoření skutečné společné evropské politiky, která ukončí současný
chaos. Zároveň titíž politici ale v podobě odmítání závazných kvót pro
distribuci uprchlíků de facto říkají, že nechtějí
závaznou společnou politiku, pokud jde o řešení toho, co se již stalo.
Starost o statisíce uprchlíků, kteří už
v Evropě jsou, nebo ještě před efektivním zavedením společné evropské
politiky přijdou, mají mít převážně západoevropské země. Náš región sice
nabízí, že několik tisíc uprchlíků přijme, ale jen na dobrovolné bázi.
Jenže princip „dobrovolnosti“ je těžko
použitelný jako politické vyjádření solidarity, na níž je EU vybudována.
Všechny základní akty solidarity jsou v unii nyní už osmadvaceti států
z dobrých důvodů převáděny do závazných, a často i soudně vynutitelných
politik. Těžko si lze kupříkladu představit, že by na základě dobrovolnosti
fungovaly dotace bohatších zemí EU těm chudším, volný pohyb pracovních sil, zboží
a financí.
I západoevropští lídři chápou, že
uprchlíky nelze v dané zemi na základě kvót držet. I oni vědí, že až ta
která země vyřídí přiděleným uprchlíkům v civilizovaných podmínkách „papíry“,
většina jich půjde tam, kam původně chtěla. Jenže ve věci kvót nejde jen o
pomoc uprchlíkům, ale také o jasné vyjádření solidarity, bez níž nemá EU smysl.
Na stole je údajně návrh, aby se země, které
kvóty odmítnou, „vykoupily“ v podobě finančních kompenzací zemím, které se
o uprchlíky skutečně postarají. Ve své podstatě nejde o nic jiného, než o omezení
dotací zemím odmítajícím kvóty, protože jistou, možná nemalou část peněz, které
z Bruselu dostanou, tak budou muset vrátit v podobě plateb za tisíce
uprchlíků, které odmítají přijmout.
Mnohým ve střední Evropě se to jistě
nebude líbit. Postkomunistické země jsou zvyklé brát, nikoliv dávat, a když se
jim něco, co se po nich chce, nelíbí, svoje partnery se pokoušejí nějak „ošulit“.
Odmítají-li ale naši politici kvóty coby
projev solidarity převedený, jak je v EU zvykem, do závazné politiky,
budou nejspíš muset přijmout jinou závaznou politiku. Jinak je západ EU jen
těžko může brát vážně jako rovnocenné partnery při řešení příčin krize. Navíc se
může začít ptát, zda si je může v podobě plnohodnotných členů EU vůbec
dovolit.
Právo, 9.9.2015