Visegrádský ostrov uprostřed Evropy

Bývalé sovětské satelity ve střední
Evropě, které spolupracují v rámci tzv. Visegrádu, se v současné
uprchlické krizi v rámci Evropské unie pozvolna posouvají do stále větší
izolace.

Čím více lídři těchto zemí umíněně
opakují několik formulek o tom, že kvóty pro distribuci uprchlíků do
jednotlivých členských zemí „nejsou řešením“, či že se vzpírají jakési (dnes už
evidentně jen středoevropské) logice, tím více jsou země Visegrádu ve zbytku EU
vnímány jako jakési skanzeny postkomunismu, v nichž pojmy jako evropská
solidarita, soucit s lidmi v nouzi, či odpovědnost přesahující jejich
hranice ustupují sobectví a sebestřednosti.

Stačí si přečíst vyjádření dnes už celé
řady západoevropských politiků, abychom si uvědomili, že západní Evropa si
začíná klást otázku, zda jsou visegrádské země se svým přístupem k evropské
spolupráci ve stylu „povinně dávejte, ale od nás nic závazně nechtějte“ na
členství v EU vůbec zralé. Jejich chování připomíná člena rodiny, který od
ostatních s chutí bere (a dokonce se zlobí, když to není podle jeho
představ), ale sám necítí za rodinu žádnou odpovědnost, takže se snaží ostatní
členy snaží nějak „ošulit“.

Vyjádření visegrádských politiků proti
kvótám znějí stále více pokrytecky, protože se za nimi evidentně neskrývají
primárně oficiálně vyjadřované obavy z neúčinnosti povinného rozdělování
uprchlíků, ale především otrlost vůči utrpení jiných a prostá nechuť
k větší imigraci lidí z kulturně odlišného prostředí do zemí, jejichž
občané si během čtyř dekád komunismu za ostnatým drátem odvykli sdílet cokoliv s těmi
„tam venku“.

Mají z těch „jiných“ prostě pořád
ještě strach, na kterém se vydatně přiživuje i nedospělá politická elita, ale
skrývají to za zdánlivě racionální vyjádření o tom, jak povinná distribuce
uprchlíků, kteří už jsou v EU, bude neúčinná. Zcela ignorují, že politici
těch zemí, které přijímají nejvíce uprchlíků, chtějí, aby ostatní země alespoň
demonstrovaly solidaritu, na níž EU údajně stojí.

Ano, je možné, ba dokonce pravděpodobné,
že přidělení uprchlíci by od nás nakonec po získání potřebných papírů odešli do
zemí, jako je Německo, ale i němečtí (nebo skandinávští, francouzští a
španělští) politici musejí být schopni ukázat svým voličům, že k nim
uprchlíci neproudí jen na základě jejich jednostranné, některými ostatními
zeměmi EU nesdílené vstřícnosti.

A navíc mají samozřejmě pravdu, když
upozorňují, že nemají ubytovací a administrativní kapacity, aby se jejich země
v první fázi postaraly o všechny nové uprchlíky.

Umíněné poukazování visegrádských
politiků na to, že je třeba společně se zbytkem EU řešit příčiny uprchlické
krize, zní bohužel  dosti nevěrohodně v kontextu
jejich neochoty podílet se proporčně na řešení otázky, co s uprchlíky,
kteří se k nám už dostali.

I zbytek EU ví, že je třeba řešit
příčiny krize (a výrazně tudíž zlepšit řadu evropských politik–od ochrany
vnějších hranic, přes srozumitelné azylové standardy, až po pomoc
v krizových oblastech), ale těžko může brát vážně při hledání takových
řešení země, které se s použitím pokryteckých argumentů snaží již
existující problém statisíců běženců na evropské půdě tak nějak „vytěsnit“
s tím, že jich se má týkat méně než těch ostatních.

Ano, netýkal by se nás, pokud bychom
nebyli v EU. Jenže jsme a dál být chceme, až na to, že to už dál nepůjde
tak, že jen bereme výhody, ale odmítáme sdílet nevýhody. Visegrád se tak pomalu
stává v EU poněkud „neevropským“ ostrovem. Může se stát, že když bude
tento image dál prohlubovat, zbytek EU se rozhodne, že tento ostrov
k ničemu nepotřebuje.

Novinky, 12.9.2015 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..