Kdykoliv se česká politika a Češi
obecně dostanou do úzkých, ožije starý instinkt, který nám našeptává, že za
všechno mohou ti druzí. Koneckonců jsme v historii byli téměř vždy jen
oběťmi, zní lidové přesvědčení.
V současné uprchlické krizi se
hněv mnohých politiků, komentátorů i lidu na sociálních sítích obrací proti Evropské
unii, západní Evropě, Německu, a zcela konkrétně proti Angele Merkelové.
Zejména někteří komentátoři se skoro jako za starých dobrých časů pranýřování (sudeto)německého
revanšismu vyžívají v protiněmeckých tirádách, aniž by vůbec jen připustili, že
svůj díl viny můžeme na současné šlamastyce, jakož i na neschopnosti Evropské
unie ji řešit, mít i my.
Do jisté míry je to pochopitelné.
Jsme malá země, málokdo nás bere vážně,
k čemuž přispívá i naše chaotická zahraniční politika. V současné
krizi bychom chtěli zbytku EU vysvětlit, proč se tak hloupě mýlí
v prosazování povinných kvót pro příjem uprchlíků, ale naprostá většina
členských zemí si zase jednou (jako třeba při schvalování Lisabonské smlouvy) myslí
opak a dívá se na nás skrze prsty.
V takové situaci je třeba všem
jasně vysvětlit, kdo za současnou krizi skutečně může. Německo coby největší
země EU je dobrý terč. Kdyby se prý Merkelová držela pravidel a neotevřela
nesmyslně, v záchvatu jakési humanitární pomatenosti, německou náruč Syřanům
namačkaným i s jejich dětmi jako sardinky na nádražích v Budapešti,
mohlo být všechno jinak.
A vůbec, proč už Evropa dávno
nehlídá vnější hranice? Proč to Merkelová už dávno nějak nezařídila? A kdo může
za současné hroucení Schengenu? Samozřejmě že Německo a další západní země,
které přestávají zvládat, co si navzdory našim dobrým radám samy navařily!
Objevují se dokonce odvážné
úvahy, naposledy z pera Jana Schneidera v Lidových novinách, že kvóty
by snad mohly být přijatelné, pokud bychom je správně propočítali. Neměly by se
prý odvozovat od bohatství a počtu občanů jednotlivých členských zemí, ale od
míry zavinění současné situace!
Z toho pak jasně vyplyne, že
kvóta pro národ, jako jsou Češi, který zásadně za nic nemůže, by se blížila
nule, zatímco taková Francie, Velká Británie a Německo by si to naopak pěkně
„vyžraly“. Je samozřejmě otázkou, jak vědecky stanovit, co těm velkým a
neodpovědným zemím všechno na jejich účet připsat, ale to už by se nějak
vyřešilo. Začít by se mohlo ve středověku. Už tam mají tyto země pěkných pár
vroubků.
To, že se výčitky obracejí
zejména proti našim spojencům, je ostatně jakýsi český národní sport, protože,
jak dobře víme, naši „spojenci“ nikdy v historii našimi spojenci nakonec
nebyli…
I za katastrofální situaci
v Sýrii, která generuje milióny utečenců, tak mohou převážně naši
„spojenci“—zejména USA a některé země západní Evropy, které nerozumně
podporovaly domácí opozici proti možná sice ne úplně nejhumánnějšímu, ale o to
stabilnějšímu režimu Bašíra al-Asada.
To, že řešení situace
v Sýrii dlouhodobě blokuje Rusko, se v takových úvahách cudně zamlčuje.
Koneckonců Rusko je vlastně v jistém slova smyslu, i díky své vynalézavé
propagandě, duchovním spojencem nemalé části rozhořčených českých občanů
v nadávání na naše současné západní spojence.
Ve
slavném románu George Orwella „1984“ se praktikují tzv. dvě minuty nenávisti.
Někdo může namítnout, že ačkoliv Orwell se tímto vysmíval totalitě, je to
vlastně užitečný psychologický mechanismus. Najdete si svůj objekt nenávisti,
třeba takovou Angelu, pustíte se do ní, a po dvou minutách, popřípadě po
napsání komentáře do novin nebo po napsání nějakého pěkného výkřiku „od plic“
do komentářových sekcí či na sociální sítě na internetu se hned cítíte lépe.
Případná nepřehlednost, složitost
či komplexnost situace se takovými „dvěma minutami nenávisti“ pěkně spláchne a
člověku se hned uleví. Někteří komentátoři se dokonce mohou domnívat, že tím
celý problém vysvětlili.
Ale nač psát dlouhé rozvahy nad
„dvěma minutami nenávisti“, když můžeme nechat promluvit samotného klasika:
„Jako obyčejně se na obrazovce
objevila tvář Emanuela Goldsteina, Nepřítele lidu. Tu a tam se mezi posluchači
ozval sykot. Drobná žena s pískovými vlasy ze sebe vydala skřek,
v němž se mísil strach a odpor…Nenávist trvala sotva třicet vteřin a
polovina lidí v místnosti začala neovladatelně, zběsile pokřikovat… Ve
druhé minutě přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali
z míst, křičeli z plných plic a snažili se umlčet dráždivý, mečivý
hlas znějící z obrazovky… Na dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že
se jich člověk musel zúčastňovat, ale že bylo nemožné nezapojit se.“
Novinky, 19.9.2015