Česko a další země Visegrádu se dostaly v podobě
odmítání kvót pro distribuci uprchlíků do těžké defenzivy vůči zbytku Evropské
unie. Od našich politiků se přitom dozvídáme jen obecnosti, pokud jde o důvody jejich
odporu. Kupříkladu že přidělení uprchlíci u nás nebudou chtít zůstat, a držet
je násilím nemůžeme. Nebo že kvóty nemohou fungovat bez řešení příčin migrace.
Co kdyby ale
naši politici místo defenzivy a neproduktivních protiútoků převzali iniciativu?
Vláda by mohla podmínit přijetí trvalého přerozdělovacího mechanismu splněním
několika svých požadavků , které by z něj vytvořily srozumitelný evropský systém.
Prvním
požadavkem by mělo být, že se země EU spolu
se schválením stálého přerozdělovacího mechanismu zavážou, že žádná
z nich už nepřijme k azylovému řízení migranta, který nebyl nejprve zaregistrován
v tzv. hotspotech, tedy v registračních centrech na vnějších hranicích EU,
a odtamtud řádně odeslán do té které
země k azylovému řízení. I uprchlíkům by tak bylo jasné, že nemá smysl se
snažit dostat do nějaké konkrétní cílové země, protože azyl nedostanou, pokud
se nejprve nezaregistrují a nevyčkají v těchto sběrných táborech na další postup.
Samotné spuštění
přerozdělovacího systému by se mělo vázat na vytvoření těchto „hotspotů“, které
by v Itálii, Řecku, Maďarsku, popřípadě dalších zemích, provozovala EU
jako celek. Ta by se též zavázala posílit ostrahu svých hranic.
Další
podmínkou by mělo být současné zavedení jednotných
azylových pravidel napříč EU,
včetně výčtu bezpečných zemí, jejichž občané nemají nárok na azyl. Uprchlíci přicházející z takových zemí by z „hotspotů“ nebyli dále „distribuováni“ do
zemí EU, ale odmítáni a vraceni. Tím by se oddělila většina ekonomických a
politických uprchlíků. Pokud nemá EU s některými „bezpečnými“ zeměmi
readmisní dohody, měla by o nich okamžitě začít i pod hrozbou ekonomických
sankcí vůči takovým zemím jednat.
Zároveň by
se měla změnit oprávnění, která se vážou
k získání azylu tak, aby uprchlíci, kteří azyl získají, nebyli vázáni na povolení k pobytu i
práci v zemi, kam byli přiděleni, a kde tedy prošli azylovým řízením. Takové
povolení by pro uprchlíka s azylem platilo po celé Unii, což by rozptýlilo
obavy, že je jednotlivé země budou na svém území muset násilím držet.
„Zadržování“
by se týkalo jen doby nutné pro dokončení azylové procedury, přičemž by
platilo, že uteče-li uprchlík ze země, kam by přidělen k azylovému řízení
před jeho dokončením, nemůže získat povolení k pobytu a práci jinde
v EU. Ta by navíc měla též zřídit
několik evropských center se zvláštním režimem pro ty uprchlíky, kteří
v azylovém řízení neuspějí. Centrálně by pak řešila jejich vyhoštění
z EU.
S pomocí
těchto návrhů by se naši politici mohli ukázat jako Evropané, kteří nechtějí
společné řešení jen umíněně blokovat, ale mají vlastní představy o efektivním a
přitom humánním celoevropském řešení. Zároveň by převzetím iniciativy mohli
bodovat i u voličů, kteří se sice většinově bojí (nekontrolované) migrace, ale zároveň
nechtějí ztratit výhody členství v EU.
Právo, 19.9.2015