Od vypuknutí
uprchlické krize říkají předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a první místopředseda strany
Milan Chovanec totéž, ale přesto to není totéž. I po přehlasování naší a dalších tří zemí
zbytkem Evropské unie v otázce schválení povinných kvót pro distribuci
uprchlíků, je Chovanec o poznání méně diplomatický než Sobotka.
Ten působí od
začátku krize spíše jako kolovrátek, který mechanicky opakuje základní teze
českého přístupu k uprchlické krizi, přičemž se občas zdá, že není o neústupnosti
vůči Unii stoprocentně přesvědčen, ale pod tlakem tak mluvit musí. Zato ministr
vnitra Chovanec se jeví jako „duch“ i motor této politiky.
Tu vášnivě
kritizuje kvóty, tu se kriticky „naváží“ do německé politiky, tu se nekompromisně
ohradí proti obviněním, že jeho ministerstvo v uprchlických centrech nezachází
humánně se zadrženými migranty, a tu se pustí do údajně příliš „idealistického“
ministra pro lidská práva za ČSSD Jiřího Dienstbiera. Ani po přehlasování České
republiky zbytkem Unie nešel daleko pro silná slova, a to i na adresu Polska,
které na poslední chvíli kvóty podpořilo.
Rozdíly mezi
oběma politiky se vyjevily i při nedávném jednání Sněmovny o uprchlické krizi.
Sobotka prezentoval data. Vystupoval vyváženě, ale suše. Chovanec působil jako
politik, který si roli lídra v českém řešení krize užívá.
Že by měl
Chovanec Sobotku zastiňovat, popřípadě snad ohrozit v čele ČSSD, neměl
přitom Sobotka dozajista v plánu, když vzal Chovance na milost po „lánském
puči“, v němž Chovanec nejprve figuroval na straně pučistů., ale pak je
zradil. Zdálo se, že Sobotka tak získal vlivného spojence, kterého může i kvůli
tomu, že na něj takříkajíc „něco má“, kontrolovat.
Což o to, za
normálních okolností by Chovanec coby zdatný politický „šíbr“ Sobotkovi nejspíš
dál dobře kryl záda. Jenže uprchlická krize z něj udělala v roli mocného ministra vnitra politického golema. A
není jisté, zda má Sobotka k tomuto golemovi ještě šém.
Pokud ne, bude to
moci vyčítat jen sám sobě. Zdá se totiž, že zapomněl co ho po „lánském puči“
zachránilo. Tehdy se postavil proti politickému cynismu a v mnoha lidech následně
dokázal svojí slušností mobilizovat to lepší.
V uprchlické
krizi s ničím „lepším“ ale nepřišel, jen se spolu se zbytkem ČSSD vezl na vlně
populismu. Otěže výkonu odlidštěné politiky vůči uprchlíkům předal Chovancovi,
který má, zdá se, na politiku coby technologii moci nadání, a bezkrevného
premiéra zcela zastínil . Jako principiální spojenci nakonec zůstali Sobotkovi
a jeho vládě jen orbánovské Maďarsko a Slovensko vedené postkomunistickým Smerem
Roberta Fica. Na rozdíl od Polska neměl Sobotka, ani jeho vláda, připraven před
hlasováním o kvótách ústupový plán, takže Česká republika utrpěla nemilou
porážku.
Když nyní
Sobotka navíc připouští, že ČSSD by mohla „nenominováním“ vlastního kandidáta
podpořit v prezidentské volbě Miloše Zemana, zdá se, že definitivně spotřeboval
veškerý politický kapitál, který na podzim roku 2013 nahromadil. Pokud přijde další „puč“, nikdo už Sobotku nebude
litovat.
Stranu nedokázal
zreformovat, ba se o to ani nepokusil. Možná
to ani není možné, protože postkomunismus je, zdá se, v ČSSD zakořeněn mnohem
hlouběji než moderní levicové instinkty.
Tak či onak, uprchlická
krize jasně vyjevila, že Chovanec vyjadřuje ducha současné ČSSD mnohem lépe než
„slušnák“ Sobotka, který se tak začíná jevit v jejím čele jako stále více nadbytečný.
ČRo Plus, 23.9.2015