Příštím bitevním
polem v EU budou v kontextu uprchlické krize snahy o zavedení
trvalého přerozdělovacího mechanismu. Česká republika už dopředu avizuje že
tento mechanismus odmítne, protože prý nemůže fungovat. Možná lepší by ale
bylo, kdyby česká vláda nejprve přišla s konstruktivními návrhy, jinak
hrozí, že bude zase potupně přehlasována stejně, jako v předešlé bitvě o
jednorázové kvóty.
Vláda tehdy jen umíněně opakovala, že preferuje
princip dobrovolnosti. Jenže dobrovolnost není vynutitelné pravidlo, což dost
otupovalo ostří českého argumentu, že zatímco my se řídíme pravidly, Německo a
další země jednají chaoticky, protože prý z pozic hodnot.
Ve snahách zavést trvalý přerozdělovací mechanismus ale
Německo a jeho spojenci nebudou argumentovat primárně hodnotami, nýbrž potřebou
zavedení srozumitelných stálých pravidel.
ČR by je měla vzít za slovo. Měla by tudíž kromě svého již známého požadavku na
lepší ochranu vnějších hranic EU požadovat přinejmenším dvě další věci.
Za prvé by měla
žádat, že pokud už uprchlíci–i navzdory zvýšené ostraze vnějších hranic–do EU
proniknou, žádný z nich nemůže doufat v azyl, jestliže se nejprve řádně
nezaregistruje a nevyčká na relokaci v jednom z „hotspotů“, tedy vlastně v jednom
ze sběrných center, které jsou postupně zřizovány na vnější hranici EU.
Není prostě možné,
aby v opravdu evropsky fungujícím systému, kterým má trvalé přerozdělování být, panoval
dosavadní chaos, v němž putují napříč EU
proudy uprchlíků s tím, že budou o
azyl žádat až v zemi svých snů. Tím jak oni, tak země, které je přijímají, porušují
dokonce i nepříliš dokonalá současná pravidla.
Evropská shoda na
tomto požadavku by mimo jiné zastavila proud uprchlíků uvnitř Schengenu. Ti by
museli přijmout, že v EU , v níž nově funguje evropský, nikoliv primárně národní imigrační mechanismus, nelze v první
fázi pobytu emigrovat do konkrétní země, ale že přišli do EU jako celku. Ta v hotspotech rozhodne na základě konzultací
s členskými zeměmi, kam je umístí.
Za druhé by ČR měla
trvat na tom, že se EU musí před spuštěním relokačního mechanismu dohodnout na
seznamu bezpečných zemí. Uprchlíci z těchto zemí by byli automaticky
odmítáni coby ekonomičtí migranti.
Legitimní by též
bylo otevřít debatu o tom, jak postupovat
vůči uprchlíkům, kteří nebudou chtít do přidělených zemí jít nebo v
nich zůstat alespoň po dobu, kdy s nimi bude vedeno správní řízení. Zároveň
byla ale byla na místě debata o větší flexibilitě v tom, kam a jak mohou
odejít přidělení migranti po úspěšném skončení všech přijímacích procedur
v přidělené zemi.
Teprve když budou takové
návrhy ignorovány, měla by se česká vláda postavit proti. I kdyby byla ČR opět
přehlasována, byla by její pozice
alespoň srozumitelnější. A ta zní, že nefunkční
„distribuce chaosu“ by se opravdu neměla tvářit ani jako pravidlo, ani jako
evropská hodnota.
ČRo Plus, 30.9.2015