V současnosti
by se mohlo zdát, že Evropská unie je na cestě k rozpadu. Podíváme-li se
ale na dopady tří největších současných krizí–konfliktu na Ukrajině, možného řeckého
bankrotu a uprchlické vlny– na EU, zjistíme, že v konečném součtu EU
spíše posiluje. Vždy se nakonec rozhýbe a začne jednat.
Nemálo
Evropanů sice nesouhlasí s obsahem přijatých unijních opatření, jako jsou protiruské sankce, diktát Řecku, nebo
uprchlické kvóty, což občas plodí i politické protireakce. Vznikají tak nová
politická uskupení—od krajně levicových až po extrémně pravicová–s nemalým
vlivem v té či oné zemi. A občas se proti přijatým opatřením staví i
členské státy. Zároveň se ale nenápadně rodí nové formy unijní politiky, které
posouvají EU k větší integraci.
Pravda, je
to vše často velmi „nervní“. Kdyby jeden sledoval jen počínání politiků v některých
národních státech, kteří často používají EU jako fackovacího panáka ve snaze získat doma politické body, musel by usoudit,
že se EU rozpadne zítra. Početná množina skeptiků navíc soudí, že neschopnost
EU rychle a účinně řešit různé krize fatálně rozleptává důvěru voličů v EU,
takže mohou nebezpečně posílit populistické strany s protievropksou agendou.
Tato
varování nelze podceňovat, ale slyšíme je už mnoho let, a navzdory nim EU krok
za krokem reálně posiluje. Referenda o vystoupení z EU nakonec vážně navrhují
v kontinentální Evropě jen okrajové politické formace, protože klady
členství v EU v každé rozumné analýze převáží. A i ostrovní Velká Británie
bude nakonec nejspíš litovat, že její politici vypustili džina referenda
z láhve.
V tomto
kontextu jsou emocionální diskuze, jako byla ta v naší Poslanecké sněmovně o
migraci, kde na adresu EU zaznívala neobyčejně silná vyjádření, poněkud
kontraproduktivní. Část voličů sice možná ocení kritiku údajného diktátu EU ve
věci uprchlických kvót (i když byl přijat s pomocí schváleného
demokratického mechanismu), ale vládě nakonec nezbývá než realisticky uznat, že
národní revolta má své meze a s Bruselem je lepší spolupracovat.
Produktivnější
by byla věcná diskuse o tom, jak mít „více Evropy“, a jak na její chod mít vliv.
Až EU nakonec přijme, možná opět s pomocí většinového hlasování, další
evropské opatření k řešení imigrační krize, budou stížnosti , že se údajně
rozhoduje o nás bez nás, opět dost bezzubé v situaci, kdy si žádný politik
s reálnou odpovědností nedovolí se většinovému rozhodnutí vzepřít nebo
dokonce seriózně navrhnout, že v EU nemusíme být.
Právo, 3.10.2015