Mezinárodní
postavení České republiky nevzkvétá, mohli bychom říct v parafrázi slavného
výroku Václava Havla. Země postupně
ztrácí dřívější podporu jednoho významného spojence za druhým, ačkoliv nás
vláda i ministerstvo zahraničí ujišťují, že vztahy s hlavními spojenci nebyly
nikdy lepší.
Ilustrativní
je už jen letmý výčet českých zahraničně-politických nezdarů z poslední
doby. Začít lze prezidentem, který je v západním světě vnímán jako solitér
sledující nejasné, spíše proti-západní než prozápadní cíle. Pokud některé jeho
zahraniční cesty vzbudí pozornost, jako byly ty do Moskvy a Pekingu na
oslavy 70. výročí konce druhé světové války, je to jen proto, že jsou kontroverzní,
neboť ignorují dohodnutý postup našich západních spojenců.
Vztahy
se Spojenými státy se dostaly na tenký led hned po nástupu nového osazenstva
Černína, když na veřejnost prosákly úvahy o odklonu od havlovské politiky
lidských práv. Premiér Sobotka pak sice během své návštěvy u příležitosti
odhalení Havlovy busty v americkém Kongresu dělal, co mohl, aby napětí zmírnil,
ale co je to vládě platné, když v naší dvouhlavé zahraniční politice,
v níž prezident a vláda často nemluví jedním hlasem, zakázal prezident přístup
na Hrad americkému velvyslanci.
Důvodem
byla velvyslancova kritika již zmíněné prezidentovy cesty do Moskvy, ale
v pozadí bylo víc: západní rozpaky nejen nad prezidentovými ale obecně nad
českými postoji k západním sankcím uvaleným na Rusko. Vztahy se Spojenými
státy zůstávají vlažné, i když se vláda snaží prezidentovy postoje
relativizovat.
Uprchlická
krize zhoršila náš obraz ještě víc, tentokrát zejména v Evropě. České
opakované „ne“ řešením krize, na nichž se shodla velká většina ostatních
členských států Unie, vzbudilo nejprve rozpaky, později nevoli. V podstatě
všichni významní západní politici už otevřeně kritizovali Česko a spolu
s ním Slovensko a Maďarsko za nedostatek solidarity se zbytkem Unie i
uprchlíky. Někteří dokonce požadovali sankce v podobě krácení evropských
dotací. Angela Merkelová nedávno chování „Východoevropanů“ označila za zklamání.
V krizi
je i Visegrádská skupina. Polsko nás prý „zradilo“, když navzdory původní shodě
na odmítání kvót všemi zeměmi Visegrádské skupiny, nakonec kvóty podpořilo. Ve
skutečnosti se Polsko zachovalo jako rozumná evropská mocnost, která nechce
ztratit místo u stolu, kde se rozhoduje. Čechům nyní zbyli jako partneři už jen
Slovensko a Maďarsko.
Možná
jsou tvůrci české zahraniční politiky přesvědčeni, že tato naše „třetí cesta“
za to všechno zase jednou stojí. EU i spojence v NATO rádi poučíme, v čem všem
se mýlí, když mluví o potřebě solidarity. Anebo jak moc zavinili právě oni
současné kalamity. Zároveň si od nich ale dál budeme brát v podobě
evropských fondů, co je údajně „naše“, protože na to přeci máme právo.
Shrnuto
a podtrženo: obrázek Česka, který česká politika postupně vytváří na Západě, je
velmi nelichotivý a otázkou je, co se stane, pokud budeme jednoho dne spojence
opravdu potřebovat.
A
je zde ještě jedno riziko. Momentálně
prosperující hospodářství naší země je z větší míry závislé na
zahraničních investorech, z nichž většina sídlí v zemích Evropské
unie, nemalý počet pak zejména v Německu, proti kterému se někteří naši
vládní politici velmi bojovně vymezují. Převáží-li mezi nimi dojem, že Česko je
nepřátelské nejen vůči uprchlíkům ale vůči cizincům obecně, což se–viděno
zvenčí–těžko rozlišuje, a že je politicky
nevypočitatelné a nesolidární se svými spojenci, mohou si začít klást otázky
ohledně smyslu svých investic u nás.
ČRo Plus, 14.10.2015