Opakovaně
slyšíme, že za současnou situaci v Sýrii nesou vinu primárně západní mocnosti. Neuškodí
proto krátký historický exkurz.
Začít
lze tím, že současnému režimu Bašíra al-Asada předcházel režim jeho otce Hafíze
al-Asada, který přišel k moci během puče v roce 1970. Navázal na
režim, který byl ustaven pučem důstojníků z řad alavitské menšiny
v roce 1963, a v jehož čele stanul po puči v roce 1966 generál
Saláh al-Džadíd. Politicky režim zaštiťovala strana Baas, která působila až do
roku 1963 společně v Iráku a Sýrii.
Asad
starší udržoval „stabilní“ baasistický režim alavistké menšiny s pomocí
značné brutality. V roce 1982 nasadil ve městě Hamá armádu proti svým oponentům
z řad sunitské většiny reprezentované Muslimským bratrstvem, přičemž
zahynulo téměř 10 tisíc lidí. Už tehdy proudili ze Sýrie na Západ političtí uprchlíci.
Strategickým
spojencem režimu Asada staršího byl Sovětský svaz, který také primárně
vyzbrojoval syrskou armádu. Asad vytvořil poměrně sekulární, kvazi
socialistický režim, který se v mnohém inspiroval tím sovětským. To sice vedlo
k jisté modernizaci Sýrie, zároveň ale k potlačování náboženských tradic.
Když Hafíz al-Asad v roce 1999 zemřel a
nastoupil jeho syn Bašár, přišlo nejprve uvolnění, tzv. „damašské jaro“, ale
pak se režim vrátil do starých kolejí. Za zmínku stojí, že od roku 1963 až do
nástupu tzv. arabského jara v roce 2011 vládl v zemi výjimečný stav. Ti,
kdo dnes argumentují, že v Sýrii sice nebyla demokracie, ale alespoň
panovala stabilita, by měli vzít v úvahu, že výjimečný stav umožňoval
baasistickému režimu vypořádávat se s oponenty s pomocí neobyčejně brutálních
metod, což zakládalo na budoucí revoltu.
I proto nebylo třeba, aby příchod „arabského
jara“ do Sýrie v roce 2011 organizoval Západ. Mnohem více šlo o domácí inspiraci
událostmi v dalších arabských zemích. Asad se ovšem pustil s opozicí
do vojenského konfliktu a Sýrie se kvůli občanské válce postupně měnila ve
zhroucený stát, který se stal bojištěm, na němž proti sobě stanuly
nejrůznější teroristické organizace z jiných islámských zemí.
Pokud lze mluvit o nějakém zásadním selhání Západu, byl to
nedostatek porozumění tomu, z jakých skupin se opozice proti Asadovi
skládá—zejména, kdo opravdu patří k umírněné opozici. Zároveň je ale licoměrné
vyčítat západním mocnostem, že podpořily opozici proti Asadovi místo toho, aby
cynicky řekly, že stabilita udržovaná brutálním režimem je pro ně přednější.
Jisté je, že Asad neváhal použít armádu a letectvo ke zničení
celých měst, jichž se opozice zmocnila. Vedlo to k úprku miliónů lidí do
sousedních zemí, na což Západ musel nějak reagovat.
Zlomový moment přišel v roce 2013. kdy USA a Francie
vážně zvažovaly vojenský zásah poté, co Asad použil proti opozici chemické
zbraně. Rusko, které navázalo na spojenecké svazky SSSR s Asadem, včetně svojí
námořní základny v Sýrii, ale skrze sérii intenzivních diplomatických
manévrů nakonec přesvědčilo USA, aby od vojenského zásahu ustoupily výměnou za
Asadův slib zbavit se chemických zbraní.
Tento krok odvrátil pád Asadova režimu (a tudíž bohužel možná
i návrat miliónů uprchlíků do jejich domovů). Prohloubil také mocenské vakuum,
kterého využil k ovládnutí nemalé části Sýrie Islámský stát. Jeho nástup pak
vedl k další uprchlické vlně, takže mimo Sýrii je nyní okolo čtyř miliónů
běženců a svoje domovy uvnitř Sýrie opustilo 7 miliónů lidí.
Ve světle tohoto historického přehledu si lze snadno
spočítat, že nynější ruský vojenský zásah na straně Asada jen těžko vrátí věci
do „normálu“. Většina uprchlíků v utečeneckých táborech mimo Sýrii utekla
před Asadem a milióny se před jeho armádou skrývají v enklávách, které
kontroluje opozice. Pokud se Asad s pomocí Rusů zmocní měst dříve dobytých
opozicí, povede to nepochybně k další velké uprchlické vlně, spíše než
k návratu uprchlíků domů.
O motivech Vladimíra Putina pro vojenských zásah v Sýrii
se hojně spekuluje. Vezmeme-li v úvahu nejrůznější předešlé snahy Moskvy
destabilizovat EU, je s podivem, jak málo se zvažuje možnost, že jedním
z cílů je dát do pohybu další milióny uprchlíků, kteří se v případě
Asadova vítězství už nebudou mít kam a proč vrátit. Vzhledem k chaosu,
který v EU způsobil dosavadní příliv necelého miliónu běženců, Moskva ví,
že případný odchod dalších miliónů Syřanů do EU je cosi jako politická zbraň
hromadného ničení.
Novinky, 16.10.2015