Nizozemští
politici už po několikáté za poslední týdny přišli s myšlenkou, že
schengenský prostor by se mohl zmenšit do podoby jakéhosi „Minischengenu“ tak,
aby zahrnoval Německo, Rakousko a země Beneluxu. Nizozemský ministr zahraničí
Jeoren Dijsselbloem řekl, že v „Minischengenu“ by neměly být státy, kterým
chybí solidarita a politická vůle rozložit zátěž, který plyne z migrační
krize.
Když
nizozemští politici tuto myšlenku zmínili poprvé, někteří analytici mínili, že
Nizozemsko, které bude předsedat Evropské unii v první polovině příštího
roku, jen využívá uprchlické krize k tomu, aby připravilo půdu pro
vytvoření tvrdého jádra EU z jejího severního křídla, což jsou země se zdravými
ekonomikami. Tato skupina zemí by pak postupovala rychleji v evropské
integraci.
Ať už
jsou skutečné důvody jakékoliv, jisté je, že by čeští politici neměli brát úvahy
politiků nizozemských úplně na lehkou váhu. Německá kancléřka Angela Merkelová
svolala před summitem EU schůzku zemí, které jsou ochotné se podělit o několik
set tisíc Syřanů z uprchlických táborů v Turecku. Schůzky se
zúčastnily všechny země zmiňované Nizozemskem, plus Švédsko, Finsko a Řecko.
Někteří
čeští komentátoři a politici se nad schůzkou této „koalice ochotných“ kriticky
pozastavili s tím, že Merkelová zase jednou jedná bez mandátu Unie.
Neměly by
jim ale uniknout dvě skutečnosti. Za prvé, že případné přijetí možná až půl
miliónu uprchlíků z táborů v Turecku zeměmi Unie bylo, zdá se,
jednou z podmínek pro dosažení dohody EU s Tureckem, které je klíčem
k omezení nekontrolovatelného přílivu běženců do EU. Nešlo tedy o žádný
rozmar německé kancléřky.
A
s tím souvisí druhá důležitá skutečnost. Merkelová a další země evidentně
dospěly k názoru, že se nemohou v tak důležité chvíli nechat zase
jednou zdržovat zeměmi střední a východní Evropy, které se brání nejen
proporcionálnímu přijímání těch uprchlíků, kteří v EU už jsou, ale
nechtějí v podstatě ani žádné další.
Zejména v
zemích Visegrádu vládnou navíc tendence budovat či opevňovat hranice. A netýká
se to jen vnějších hranic Schengenu. Množí se i úvahy o nutnosti zavřít
v případě potřeby i hranice s jinými členy schengenského prostoru. Do jisté míry země střední Evropy tak svým
jednáním úvahám o zmenšení Schengenu nahrávají.
Politici
severního křídla Unie mohou argumentovat, že vytvoření Minischengenu není žádný
trest vůči Visegrádu, ale naopak. Bylo by přeci nespravedlivé, aby země, které
o uprchlíky nestojí, byly kvůli volnému pohybu osob v rámci Schengenu vystaveny
možnosti, že k nim uprchlíci velkoryse přijatí severním křídlem Unie budou
moci volně cestovat.
Pokud by
se začalo o zmenšení Schengenu vážně diskutovat, mnozí naši komentátoři a
politici budou bojovně argumentovat, že Schengen rozbila svojí vstřícností
k uprchlíkům Merkelová. To, že se budeme zase jednou cítit jako majitelé
pravdy, kterým nikdo nerozumí, nám ale moc nepomůže.
Ačkoliv
průzkumy naznačují, že většině Čechů by obnovení hranic nevadilo, protože si
takový krok spojují s větším bezpečím, politici by veřejnosti měli začít
rychle a srozumitelně vysvětlovat, co by případné „vyhoštění“ Česka
z Schengenu za hranice s Rakouskem a Německem znamenalo pro naší
malou otevřenou ekonomiku.
Měli by veřejnosti
vysvětlovat, že misky vah jsou dvě. A že vynucený český odchod za hranice Schengenu
se rovná odsunutí naší země na vedlejší kolej integrace i v ostatních
oblastech. A to by mělo ekonomické, politické a bezpečnostní dopady, které mohou
být v dlouhodobém výhledu o poznání závažnější než případná větší
vstřícnost k uprchlíkům i větší solidarita s EU.
ČRo Plus, 2.12.2015