V převážně sekulárním Česku jsou
Vánoce většinově pojímány jako jakási Pohádka, která nás na čas vytrhne
z běhu věcí. Je proto symbolické, že i Štědrému večeru u nás vévodí
pohádka, na níž se každoročně dívají milióny lidí, přičemž většinu diváků tvoří
dospělí.
V pohádce, jak známo, vše pokaždé
dobře končí. Pokud se v ní vyskytuje čert, je to v té české obvykle
trouba, kterého se netřeba bát, neboť si ho český Honza nebo Mařenka snadno
ochočí. O této české tendenci relativizovat zlo, a tím ho vytěsňovat, by
asi mohli leccos zajímavého říct psychologové. Stejně jako naopak o cimrmanovské
tendenci nebrat příliš vážně ani kladné hrdiny a velké osobnosti.
Ve většině křesťanského světa se ale
Vánoce pojí právě s takovou osobností—Ježíšem Nazaretským. A možná by i
mnohým z těch, kdo u nás Vánoce chápou především jako chvilkovou
pohádkovou pohodu bez náboženského přesahu, z níž se po svátcích vracíme do
třeskuté reality, prospělo, kdyby se
alespoň na chvíli s Ježíšem konfrontovali, protože jedno z mnoha
poselství Vánoc spočívá i v tom, kým byl v novozákonních vyprávěních
jako člověk.
Zjistili by, že by dnes byl nejspíš považován
za disidenta, protože rozhodně nepatřil k většině, za což ostatně nakonec
zaplatil životem. A že tedy ohánění se jakousi pasivní přináležitostí k názorové,
etnické nebo i národní většině nemusí být za každých okolností v souladu
s jeho odkazem.
Zjistili by, že existuje podstatný
rozdíl mezi „lídrem“, kterého lidé následují kvůli jeho přirozené morální
autoritě, a všemožnými politickými vůdci dneška, kteří se tak rádi bez
jakýchkoliv morálních kritérií ohánějí již
zmíněnou „většinou“, „lidem“ nebo „národem“, za něž prý mluvili a mluví.
Ani sousloví „pravda láska“ nevzniklo až v hlavách těch
českých politiků, kterým se pro jejich idealismus dnes leckdo vysmívá. A kdo by
chtěl vědět, kde by stál Ježíš v dnešní uprchlické krizi, může si přečíst
příběh o milosrdném Samaritánovi.
Ježíš, s jehož narozením se Vánoce
pojí, je prostě i dnes dost nepohodlná postava. A konfrontace s tím, co
představoval, je i dnes užitečným testem.
Dokonce i těm mezi námi, kdo nevěří v Boha,
anebo nevěří zrovna v toho novozákonního, nabízí možnost měřit se s
hodnotami, které dodnes dávají dost dobrou odpověď na otázku, zda jsou dobrými
lidmi, a zda jejich srdce nejsou příliš okoralá–ovládaná touhou po vlastním
prospěchu, blahobytu a bezpečí ve světě, v němž většina lidí blahobyt a
bezpečí nezná.
Právo, 23.12.2015