Velké
evropské a globální krize—od problémů eurozóny a Řecka až po masivní migrační
vlnu—v roce 2015 notně posílily nejrůznější zvěstovatele myšlenky, že národní
státy mají vzít věci zpět do svých rukou.
Podle
různých politiků a politologů prý národní politické elity v Evropě
odevzdaly rozhodování do rukou nikým nevolených elit evropských, které
nenaslouchají hlasu lidu. I proto prý nedokážeme dokonce ani účinně bránit
vnější hranice Evropské unie. I národní ekonomiky jsou stále více jen bezvýznamnými
místními arénami nadnárodního kapitálu, což též musí skončit.
Řešením
prý je, že politické elity začnou naslouchat hlasu lidu. Pokud ne, budou
smeteny lidovým hněvem. A populisté všeho druhu už také vědí, co si zmírnění
lidového hněvu žádá. Bude prý zřejmě nezbytné zrušit schengenský prostor a
obnovit národní hranice a postupně též ponárodnit ekonomiku i politiku
jednotlivých států.
Vezmeme-li
v úvahu technologie a ekonomické síly, které pohánějí proces globalizace,
není toto volání po posílení národního státu ničím jiným než jakousi zvláštní
utopií. Zvláštní proto, že nehledí do
vysněného nového světa budoucnosti, ale chce se do jisté míry vrátit
v čase s tím, že se snad nějakým způsobem vyhneme chybám, které ve
zlaté éře národních států zapříčinily dvě světové války.
Jako
každá utopie je i tato nebezpečná, pokud by se měla začít uskutečňovat. Vrátit se
při řešení komplexních problémů, na něž už dnes jednotlivé státy zcela
evidentně samy nestačí, od nadnárodní spolupráce a integrace zpět
k národním egoismům, by přineslo jen úpadek, a spolu s ním, jak to
v takových situacích bývá, další
radikalizaci.
Populistické
strany po celé Evropě, které odmítají další evropskou integraci a vezou se na
vlně antiimigračních emocí, totiž nenabízejí řešení, která by mohla jejich
zemím zajistit, aby uspěly ve stále tvrdší globální konkurenci. Nabízejí
převážně jen negativní emoce, přičemž ani ta zdánlivě pozitivní, která vládne
jejich programům—tedy láska k národu—nezajistí větší konkurenceschopnost
v globálním měřítku.
Pokud
by se takové strany opravdu dostaly k moci, nezbude jim než maskovat praktická
selhání jejich nacionalistické utopie další radikalizací. Vidíme to ostatně už
teď v některých zemích Visegrádu, kde nacionalisticko-populistické strany
vládnou. Není to produktivní cesta vpřed.
Rozumnější
politici v národních státech i v Evropě zatím bohužel selhávají ve
vysvětlování vcelku jednoduché myšlenky, že žádnou z velkých krizí současnosti
nelze už vyřešit na národní úrovni, a že je musíme tudíž řešit společně. A že
k tomu potřebujeme lepší politické nástroje—tedy i další integraci, která
učiní i evropské rozhodovací procesy flexibilnějšími a rychlejšími.
Co
si mnozí občané národních států, zdá se, nedokážou dobře představit, je
ekonomická cena izolace. Ano, můžeme kvůli pomyslnému většímu bezpečí kupříkladu
zrušit Schengen, ale bude to mít nepochybně vážné ekonomické dopady.
Proevropští
politici tedy mají před sebou nelehký úkol: vysvětlit občanům svých států
komplexní dopady určitých případných rozhodnutí a kroků tak, aby to bylo
srozumitelné, což by mohlo vzít vítr z plachet těm, kteří tvrdí, že se vše
dá vyřešit vlastně docela jednoduše.
Pokud
tento úkol demokratičtí politici nezvládnou, budeme si možná v Evropě muset
projít uskutečňováním další utopie—tedy útěku zpět do národních států
v éře, které už dávno vládne globalizace a integrace všeho druhu. Rok
2015, v němž tato utopie velmi posílila, se tak možná neslavně zapíše do
dějin.
ČRo Plus, 30.12.2015