V
posledním čtvrtstoletí u nás nebyla nouze o různé verze katastrofismu.
V 90. letech bylo jeho hlavním zdrojem ujišťování tehdy dominantní pravice
o návratu starých pořádků, pokud se dostane k moci levice. Jeho ideologickým
praporem byl opožděný antikomunismus.
Levice
se k moci eventuálně dostala, staré pořádky se nevrátily. Lidé si zvykli
na střídání vlád různého ideového zabarvení.
Později
nastoupil katastrofismus, jehož hlavním mottem bylo zadušení demokracie v rukou
„mafiánského kapitalismu“. Katastrofismus ale hlásali i ti, kdo naopak
varovali, že demokracii zadusí „pravdo-láskařský kýč“ v podobě přehnaného boje
s korupcí, uplatňování morálních kritérií v politice, jakož i
nejrůznější „ismy“. Společnost byla dlouho nesmiřitelně rozdělena do těchto
dvou „katastrofických“ táborů.
Když
před pár lety získalo místo na politickém výsluní ve jménu „boje s korupcí“
populistické hnutí ANO, nastoupily předpovědi o konci demokracie skrze
oligarchické praktiky Andreje Babiše. Jenže liberální demokracie u nás ve
srovnání s vládami jedné strany na
Slovensku, v Maďarsku a v Polsku dál
drží, i když samozřejmě nelze zlehčovat Babišovu koncentraci politické,
ekonomické a mediální moci nebo pokusy prezidenta Miloše Zemana ohýbat ústavu.
Hrozící
bankrot Řecka i krize celé eurozóny a zejména uprchlická krize daly nyní vzniknout
nejnovější verzi českého politického katastrofismu. Týká se tentokrát převážně světa
mimo Česko, jemuž samotnému se ekonomicky daří a uprchlická krize se v něm
koná jen v médiích.
Terčem
tohoto katastrofismu je především EU, o které se mluví, jako bychom v ní
ani nebyli, ale musíme trpně snášet její hlouposti. Je prý osudově slabá, navíc
na svém západní křídle propadlá politické korektnosti a multikulturalistickým
bludům, a tudíž neschopná řešit problémy dneška. Je ovládána Německem,
které—zejména jeho kancléřka Angela Merkelová–si nevidí na špičku nosu.
Člověk
prý ani nemusí být Kassandrou, aby viděl na obzoru katastrofu, kterou přinese
masová migrace nezvládnutá slabou EU, varuje kupříkladu prezident Zeman. Kromě politického
kalkulu, že vystrašený volič bude hledat silnou osobnost slibující jednoduchá
řešení, je mnohdy za podobnými katastrofickými vizemi, zdá se, jakási „agresivní“
potřeba intelektuálů a politiků malého národa poučovat „velký“ svět tam venku.
Možná
by to ale chtělo přeci jen o trochu více realismu. I vyústění současné krize EU
bude, stejně jako v minulosti, ovlivněno do značné míry tím, jak moc
ovládnou společenský diskurz napříč kontinentem sebenaplňující se černá
proroctví a strach. Kdyby pro celou EU platil současný diskurz český, je
s ní nepochybně konec.
Naštěstí
ve srovnání s českou hradní Kassandrou či jejím prezidentským předchůdcem,
kteří za asistence některých, mediálně dnes velmi prominentních apokalyptiků větší
zkázu, Čechy většinově proklínaná Merkelová v novoročním poselství suše oznámila
„zvládneme to“. Věci se vyvíjejí tak
rychle, že nejspíš už během tohoto právě začínajícího Nového roku budeme vědět,
zda měla pravdu ona nebo české Kassandry.
Právo, 4.1.2016