Problémy,
které v současnosti zakouší Evropská unie, souvisí do značn0 míry
s tím, že je to projekt, který příliš spoléhá na „dobré časy“. Jinými
slovy: země, které postupně EU vytvářely, nezabudovaly do smluv, kterými se
řídí, krizové a sankční mechanismy, které by EU umožnily reagovat pružně na
krizové situace nebo na takové chování svých individuálních členů, které
porušuje principy, na nichž EU jako celek stojí.
EU má
propracovaný mechanismus, jak přijímat nové členy, ale nemá téměř žádné
nástroje, jak se–třeba jen dočasně–zbavit těch členů, kteří porušují její
pravidla. Každý normálně fungující klub přitom má—už z čirého pudu
sebezáchovy—obyčejně nejen pravidla pro přijímání nových členů, ale i pravidla
pro vyloučení nebo dočasné suspendování těch, které klubu škodí.
EU
v podstatě žádnou zemi, která porušuje její pravidla, nemůže vyloučit. A
nemůže dokonce dost dobře ani takové země trestat, protože kupříkladu
„mechanismus právního státu“, který může aktivovat Evropská komise, nevede
v konečných důsledcích k trestům, které smlouva o EU předjímá–kupříkladu
odnětí hlasovacích práv potrestané zemi–pokud to všechny ostatní země
neschválí jednomyslně.
Když nyní
EK pohrozila Polsku, že kvůli nedávnému útoku nové polské vlády na
veřejnosprávní média, aktivuje mechanismus právního státu, Maďarsko, které má
podobné problémy jako Polsko, prohlásilo, že bude jakékoliv sankce proti Polsku
vetovat.
Stejně
paralyzovaná chováním jednoho jediného člena byla EU v případě Řecka. Když se v jednom okamžiku zdálo, že se
finanční krizí zmítané Řecko nebude ochotné podvolit tlaku věřitelů, mluvilo se
o tom, že bude nutné Řecko vyloučit z eurozóny. Později některé země
navrhovaly pro změnu vyloučit Řecko ze schengenského prostoru, protože neplní
svoje povinnosti při ochraně vnější hranice EU.
Eurozóna
a Schengen jsou ale institucionálně „děti“ EU, takže ani z nich nelze jen
tak někoho vyloučit bez toho, že by takový krok mohl zažehnout jejich samovolný
rozpad. Situace v Řecku tak jen generovala frustraci z nemohoucnosti
radikálně ji řešit. To samé je nyní pravda ve vztahu k Polsku a Maďarsku, které
porušují některé principy právního státu a liberální demokracie.
Je
zřejmé, že takové patové situace jsou podhoubím pro případná radikální řešení,
pokud by se mělo chování některých států stát neúnosným. Ne úplně nereálnou
možností tak bohužel je, že bude-li nepřístojné chování některých zemí
pokračovat, skupina těch, které chtějí pravidla dodržovat, se takříkajíc
„trhne“.
To je
koneckonců i nejrealističtější scénář případného rozpadu EU jako takové. Pokud
by se skutečně začala jako společný integrační projekt 28 států hroutit,
nerozpadne se na 28 suverénních států, jak si to mnozí představují, ale na
tvrdé jádro těch, které chtějí v integraci pokračovat, a na zbytek, který
si bude muset poradit sám.
Novinky, 12.1.2016