Zablokovaná Evropská unie

Evropská
unie možná udělala fatální chybu, když při svém rozšiřování směrem na východ
před dvanácti lety podcenila nevyspělost demokracie v bývalých komunistických
zemích. Pokud by proces rozšíření o postkomunistické země mohla dnes zopakovat,
možná by buď některé země z našeho regionu nepřijala vůbec, anebo by
nejprve zakotvila do unijních smluv mechanismus, jenž by umožnil mnohem
snadnější dočasné suspendování nebo úplné vyloučení členských zemí, které
porušují základní principy, na nichž Evropská unie stojí.

Před
rozšířením o postkomunistické země v roce 2004 argumentovali někteří
analytici, že tehdejší patnáctka zemí, které tvořily Unii, měla nejprve
schválit ústavu, která by prohloubila politickou integraci Unie i její
akceschopnost. Unie ale nakonec otevřela debatu o euroústavě, jakož i proces
schvalování euroústavy, i kandidátským zemím z východu. Mnozí si dodnes
pamatují, jaké odsudky větší integrace se už tehdy valily na adresu Bruselu
v podání Václava Klause z České republiky nebo bratří Kaszynských z Polska.

Západní
země možná měly už tehdy vidět, že v bývalých postkomunistických zemích
není ještě zdaleka vše v pořádku ani s chápáním liberální demokracie,
ani s chápáním hodnot, na nichž stojí Evropská unie. Ostatně není jistě náhodou,
že krátce po rozšíření padly v celé řadě postkomunistických zemí vlády,
které úspěšně dokončily proces přistoupení k Unii.

Mezi
argumenty stran, které nově stanuly v čele vlád těchto zemí, patřil i ten,
že se s postkomunistickými zeměmi během přístupových jednání příliš dlouho
zacházelo jako se studenty. Nyní, když právoplatnými jsou členy, si takové
ponížení prý už nedají líbit.

Ti,
kterým leží osud evropského integračního projektu skutečně na srdci, nyní ve
světle politického vývoje v Maďarsku, Polsku, na Slovensku, a částečně i
v Česku, mohou být v pokušení argumentovat, že postkomunistické země
měly zůstat v pozici kandidátů členství mnohem déle.

Jisté
je, že vlna antiliberálních tendencí v zemích Visegrádu, je pro západ
Evropské unie nejen nepříjemným překvapením, ale i takříkajíc logistickým
problémem. Unie totiž má vypracované mechanismy a postupy pro přijímání nových členů,
ale velmi slabé mechanismy k trestání těch členských zemí, které porušují
zásady, na nichž stojí.

Nejprve
se to ukázalo v případě Řecka, které nakonec nebylo vyloučeno
z eurozóny, a možná i ze Schengenu, možná jen proto, že nikdo neví, jak by
se toho dalo docílit. A nyní se to ukazuje v případě Polska.

Mechanismus
právního státu, který Evropská komise invokovala vůči Polsku, sice teoreticky
může vést až k omezení hlasovacích práv země, která porušuje principy
právního státu a liberální demokracie. Jenže pokud taková země neustoupí Unii
během „dialogu“ s EK, uvalit takové sankce může jen Evropská rada, kde zapotřebí
jednomyslného rozhodnutí všech ostatních zemí EU, což je v podstatě
nepřekonatelná překážka. Maďarsko už avizovalo, že jakékoliv pokusy zavést na
Polskem dohled, bude vetovat.

Unie
je tak v podstatě neschopná účinně se jako celek postavit zemím
s autoritářskými nebo dokonce fašizujícími režimy, což může mít nepříjemné
důsledky pro její věrohodnost. Navíc je taková paralýza často živnou půdou pro
radikální řešení.

Jak
už naznačila  prohlášení některých
politiků Nizozemska, které nově Evropské unii předsedá, Nizozemsko by se možná
nebránilo kupříkladu zmenšení schengenského prostoru na vyspělé země evropského
severozápadu. Byla to reakce na neochotu zemí Visegrádu podílet se na řešení
uprchlické krize.

Když
se teď polští a maďarští politici agresivně vymezují i proti západní kritice
jejich antiliberálních opatření, nedá se vůbec vyloučit, že brzy uslyšíme i
otázky, zda by se neměla zmenšit celá EU–víceméně do podoby před rozšířením
v roce 2004.

ČRo Plus, 18.1.2016 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..