V současných
sporech českých politiků s Norskem kvůli počínání norského úřadu na
ochranu dětí Barnevernet jsme v jistém slova smyslu zase jednou svědky
těžko řešitelného konfliktu mezi (slábnoucí) suverenitou národních států a universalistickou
doktrínou lidských práv.
Demokratické
národní státy, kterých se dotýká odnímání dětí jejich občanům, se formálně
hlásí k idejím lidských práv. Jejich politici ale často jen těžko
odolávají pokušení, aby nevyužívali národních sentimentů, když požadují, aby „universální“
práva dítěte byla svázána se zemí jeho rodičů.
Norsko
na druhé straně dovedlo do logických–a ve světle některých počinů Barnevernetu
poněkud absurdních–konců myšlenku, že lidská práva zcela stojí nad státem, a práva dítěte jaksi dvojnásob. Pokud žije
v Norsku, je jedno, odkud takové dítě pochází.
To
by sám o sobě nemusel být ještě problém, jenže se zdá, že když je výklad
universálních lidsko-právních principů v konkrétní oblasti ponechán v rukou
do sebe zapouzdřené instituce, bez kontroly státu a politiky, může se i prospěšná
sociální činnost změnit v „náboženství“ svého druhu.
Absolutistické
pojetí „práv dítěte“ pak ne vždy zohledňuje také práva rodičů. Nebere
v úvahu, že realita může být barvitější, a na vinně že mohou být kupříkladu
jiné kulturní návyky při výchově dětí v zemích původu rodičů.
Že
s praxí Barnevernetu není vše úplně v pořádku dosvědčuje neobyčejně
velké množství mezinárodních sporů s ním. A je v pořádku, že politici
nabízejí rodičům pomoc—zejména pokud se tak děje bez velkých politických gest,
jaksi úředně“, a na základě faktů. Stejně oprávněný je diplomatický tlak
na Norsko, aby se praxí Barnevernetu
zabývalo.
Problém
nastává, když politici začnou jednat z „výšin“ přeexponovaného vlastenectví. Naznačují-li,
že o „našich“ dětech nemají co rozhodovat cizáci, zavání to stejným
fundamentalismem, který kritizují v případě Barnevernetu.
A
když prezident naší země dokonce rovnou přirovná aktivity Barnevernetu
k nacistickému programu násilného poněmčování rasově vhodných dětí
Lebensborn, je to už zcela za hranou. Banervernet lze kritizovat za leccos, ale
je to instituce demokratického státu, nikoliv totalitní agentura na kradení
dětí z jiných zemí a jejich násilné „ponoršťování“
Před
vynášením radikálních soudů by politici měli znát fakta. V posledním
případě, který u nás vyvolal rozruch, a kvůli němuž národovci hned šli
demonstrovat před budovu Norských fondů,, kupříkladu přesně nevíme, proč
Barnevernet odňal česko-norskému páru devítiměsíční holičku s vážným
onemocněním ledvin. Některá norská média naznačují, že rodiče, zřejmě unavení
dceřinou těžkou nemocí, nejevili dostatečný zájem o její léčení. Pokud by tomu
tak bylo, jak při neznalosti detailů určit, která strana sporu má pravdu?
Je
zcela legitimní, když se české orgány berou za svoje občany. Jenže politici by
se měli řídit stejnou uměřeností, jakou žádají od Barnevernetu. Vyhlašování diplomatických
válek Norsku kvůli „našim“ dětem i v situacích, kdy stoprocentně nevíme,
zda jejich čeští rodiče těmto dětem v Norsku opravdu neškodili, bohužel
vypadá spíše jako populistické sbírání bodů skrze bičování národních emocí–ne jako
vždy upřímná snaha pomoci postiženým dětem i rodičům.
Právo, 22.1.2016