Rozpadne se Evropská unie?

Od nejrůznějších evropských politiků
nyní slyšíme, že pokud se nepodaří přivést masivní příliv uprchlíků pod
kontrolu do dvou měsíců, může se rozpadnout Evropská unie. Ač lze pochopit, že
kupříkladu předseda Evropské rady Donald Tusk nebo někteří předsedové vlád (naposledy
švédský) činí podobná prohlášení se záměrem burcovat členské státy k větší
akčnosti, je slovní spojení „rozpad Evropské unie“ dost zavádějící.

Rozpadat se jistě může začít
schengenský prostor. K omezením volného pohybu osob v tomto prostoru
už dochází, kupříkladu v podobě hraničních kontrol v Rakousku či ze strany
Dánska. Ale tyto kontroly, namířené na migranty, neznamenají nezbytně konec
Schengenu, i když mohou být při těchto kontrolách zastavováni na hranicích
namátkově i lidé s pasy schengenských zemí.

Ale ani kdyby se Schengen opravdu
zhroutil úplně, nemusel by být  výsledkem
automaticky jakýsi dominový efekt, který by vedl k rozložení dalších
pilířů evropského integračního projektu. Je sice pochopitelné, že čeští
politici, včetně premiéra, před takovým dominovým efektem varují, protože pád
Schengenu by  měl vážné důsledky pro
malou otevřenou ekonomiku, jakou je ta česká. Přesto by ani oni neměli
vypouštět slova o rozkladu EU, zahájeném rozpadem Schengenu, s takovou
lehkostí.

EU je velmi komplexní mechanismus.
Členské země jsou dnes provázány na mnoha úrovních—od volného pohybu osob, přes
volný pohyb zboží a peněz, až po volný pohyb pracovních sil. Jsou také spojeny složitým
evropským právem, společnými principy, atd.

EU existovala před schengenským
prostorem, a jakkoliv by měl rozpad Schengenu symbolické i praktické dopady,
vůbec nemusí znamenat začátek rozpadu EU jaké takové. Koneckonců Velká Británie
nikdy nebyla členem Schengenu, ale členem EU pořád ještě je.

Rozplést všechny vazby, které dnes
v rámci EU spojují členské země, by byl monumentální úkol. Takové
rozdělení Československa bylo ve srovnání dětskou hrou. I proto je poněkud
scestné mluvit o nějakém „automatickém“ rozpadu EU, pokud se kupříkladu obnoví
hranice mezi členskými státy. A to i navzdory skutečnosti, že by to pro EU jistě
byla politická a psychologická facka.

Je také zřejmé, že v rámci dnešní
EU, která má 28 členů, drží některé státy pohromadě s některými ostatními
jaksi pevněji než jiné. Země původní patnáctky, která se v roce 2004
rozšířila o postkomunistické země, plus Kypr a Maltu, jsou navzájem propojeny
ještě mnoha dalšími nitkami než jen institucemi a  mechanismy EU, protože na integračním
projektu se mnohé podílely už v době bipolárního světa.

Je proto naivní si představovat, že
když už by k nějakému rozpadu EU začalo docházet, stane se tak
v podobě rozpadu EU na 28 suverénních zemí. Je naopak velmi pravděpodobné,
ba jisté, že země tvrdého jádra by zůstaly dál spolu, protože je to pro ně prostě
výhodné.

Případný rozpad by se tak odehrával
spíše v podobě buď „odlupování“ těch jednotlivých  zemí, či skupin zemí, které s tvrdým
integračním jádrem nejsou spojeny hodnotově, anebo vytvořením skutečně
dvoukolejné EU, přičemž země na druhé koleji by časem zjistily, že ta jejich
kolej je „slepá“.

Nedá se přitom vyloučit, že nikoliv
kvůli tomu, co se děje okolo uprchlické krize, ale spíše kvůli postojům k demokracii
a právnímu státu v zemích Visegrádu, nenapadne země tvrdého západního
jádra EU poslat některé země na „slepou kolej“ záměrně.

Jinými slovy: i když se naši skeptici
rádi oněm údajným „evropským hodnotám“ vysmívají, EU by se v případě svého
„rozpadu“ rozdělila velmi pravděpodobně právě podle hodnot. Rozpad by to
nakonec byl jen pro země, které by zůstaly mimo skupinu zemí, které by
v integraci dál pokračovaly.

Novinky, 22.1.2016

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..