Většina
analytiků vystavuje vládě v poločase jejího vládnutí vysvědčení na základě
splněných slibů. To je jistě důležité kritérium, ale zdá, se že v českém
kontextu je důležitější cosi jako „umělecký dojem“.
Po
řadu let jsme totiž měli vlády,
z nichž některé možná plnily svá programová prohlášení lépe než ta
současná, ale dělo se tak v atmosféře nepřetržitých sporů nejen s opozicí
a podezřelého přebíhání poslanců, ale i skandálů uvnitř vládních koalic. Občané
z toho byli po právu otráveni.
Navíc
byla řada důležitých, často zjevně asociálních reforem prosazena nejrůznějšími
kličkami, často jen většinou jednoho hlasu. Bylo přitom jasné, že bez širšího
konsensu nemají šanci dlouhodobě přežít. Jako třeba důchodová reforma.
Hodnotit
tedy vládu Bohuslava Sobotky převážně podle toho, kolik políček odškrtáme
v kolonkách „splněno“ a „nesplněno“, nedává valného smyslu. Hlavním jejím
přínosem je styl vládnutí. A to ve dvou směrech.
Za
prvé se koaliční partneři navzdory odlišným ideovým východiskům i rozdílným
způsobům svého fungování nepouštějí v koalici do zbytečných válek. Občasné
spory rychle odezní, a to zejména zásluhou Sobotky, který si dokáže i ve vztahu
k občas těžko zvladatelnému Andreji Babišovi říct své, aniž by konfliktní
situace zbytečně „hrotil“.
Za
druhé máme co do činění s vládou, která zejména ve vztahu
k hospodářství dokáže vytvářet pozitivní očekávání. To je v ostrém
kontrastu zejména s vládou Petera Nečase, která svými katastrofickými
varováními, že se bez té či oné reformy a škrtů vydá Česko neodvratně „řeckou
cestou“, vytvářela ve společnosti atmosféru nedůvěry.
Sobotkova
vláda nevytváří zbytečně atmosféru strachu ani ve vztahu k uprchlické
krizi, který hýbe Evropou. Ve svých oficiálních krocích si vesměs počíná
rozvážně. Katastrofismus přenechává opozici a prezidentovi, jakkoliv se ani někteří
jednotliví představitelé koalice, zejména Babiš, občas populistickým výzvám
neubrání.
Trvalou
kaňkou této vlády je, že existuje jen proto, že dvě tradiční strany přivírají
oči nad obludným střetem zájmů, který reprezentuje přítomnost Babiše ve vládě,
jakož i nad skutečností, že Babišovo ANO není opravdu demokratický politický
subjekt, ale jen nesourodý kompars těžko vypočitatelného oligarchy. Tolerování
této skutečnosti v dlouhodobém výhledu škodí demokracii.
Někdo
by mohl namítnout, že celkově je vládnutí Sobotkova týmu tak trochu nuda.
Dostatečnou porci politické zábavy a konfliktů, kterými se pak živí i média a
veřejnost, ale generuje prezident. S jistou ironií by se dalo dokonce
říct, že při absenci silné stranické opozice právě tento prezident vládě svým způsobem prospívá—ač se většinou
nezdá, že by to měl v úmyslu. K demokracii totiž patří i dávka politického cirkusu.
Právo, 30.1.2016