Co
mají společného světová ekonomická krize spuštěná pádem Lehman Brothers, daňové
ráje, globální oteplování, uprchlická krize, mezinárodní terorismus nebo
mezinárodní pašerácké gangy? A co mají s těmito jevy společného Donald
Trump, Marine Le Penová, Andrej Babiš, Viktor Orbán, Jaroslaw Kaczynski, nebo
Miloš Zeman? A co s tím vším má společného stavění zdí nebo nejrůznější
intelektuální apokalyptici, s nimiž se i u nás roztrhl pytel?
Společným
jmenovatelem je v prvé řadě nebezpečné rozevření nůžek mezi globálně (a
stále více globálněji) fungující ekonomikou, technologiemi a komunikacemi na
jedné straně a politikou zamrzlou na národní, v lepším případe regionální
úrovni, na straně druhé.
Tak
jak se politici v národních státech stále marněji pokoušejí řešit
lokálními nástroji množící se globální výzvy, vypadají stále bezmocněji.
Tradiční politické strany a další instituce liberální demokracie, které vznikly
v arénách národních států se tváří v tvář problémům, které by snad
mohla účinně řešit nějaká forma globální politické správy, jeví jako stále více
bezzubé.
Politika bezmoci a
strachu
Politickým
arénám i veřejnostem národních států tak vládne pocit bezmoci a strachu.
Tradiční strany se stávají servisními organizacemi nadnárodních investorů,
přičemž pomalé a svým měřítkem lokální demokratické mechanismy na národní
úrovni nedokážou, neboť ani nemohou, efektivně reagovat na globální výzvy a
hrozby, které národní státy stále více zasahují.
To
nutně vede k úbytku legitimity „tradiční politiky“ v očích zmatené
veřejnosti. Její nemalá část ještě stále žije v iluzi, kterou nezodpovědně
živí i politici, že národní politika se sama může účinně vypořádat s výše
zmíněnými globálními jevy.
Ve
skutečnosti tato řešení už nemohou vzejít z národní úrovně. Jenže ta
nadnárodní naráží v národních veřejnostech na řadu těžko vykořenitelných
národních iluzí, s nimiž se od osvícenství pojí národní identita.
Do
rostoucího zmatku, který srážka globálně fungujících trhů i technologií a
lokálně fungující politiky způsobuje, vstupují noví politici a nové politické
subjekty. Sice de facto správně
upozorňují, že tradiční politika nefunguje, ale protože operují z národně-lokálních
pozic, mohou nabídnout zase jen iluze. Těží z toho, že ve zmatené veřejnosti
je po jejich silné rétorice poptávka.
Sliby
o budování zdí (či jejich reálné budování), o zastavení migrace, o znovuzískání
kontroly nad národní ekonomikou tváří v
tvář nadnárodním korporacím, či prvoplánové vzpoury proti novým
transoceánským zónám volného obchodu, atd., nejsou ale bohužel ničím jiným než
jen jakýmsi ne příliš účinným obranným reflexem slábnoucích národních států a
jejich politiky proti silám globalizace.
Oběťmi
přitom nejsou zdaleka jen malé státy. I ten nejmocnější—USA—si s globálně
fungujícími jevy nedokáže už sám poradit. I proto tolik lidí slyší na sliby
Donalda Trumpa, že postaví nové zdi, zastaví imigraci, nepřipustí dohody o
volném obchodu s Asií a Evropou, bude ignorovat řeči o globálním oteplování
coby nesmysly, nebo zastaví „outsourcing“, který stojí za odlivem miliónů
pracovních míst do zemí s nižšími náklady na práci.
V Evropě
slibují podobné věci naši vlastní populisté.
Přidávají k tomu obvykle i útoky na Evropskou unii, která je prý neschopná
řešit problémy. Co na tom, že pro rychlé
a skutečné řešení problémů na celoevropské úrovni není institucionálně a
politicky vybavena právě proto, že evropské národní státy se zatím nedokázaly
zbavit iluze, že se i globální výzvy, kterých raketově přibývá, dají lépe řešit
na jejich úrovni.
Tragickým
příkladem je v tomto ohledu Velká Británie, kterou iluze o vlastní
velikosti a výlučnosti, přežívající z dob kolonialismu a živená její specifickou
geografickou polohou, přivedla až k tomu, že se chce odpojit od
nadnárodního společenství, které přes všechny svoje chyby a nedostatky, přece
jen může některé globální problémy řešit „celoevropsky“, tedy do určité míry
globálněji—a v dlouhodobém výhledu tudíž efektivněji–než lokální politika národních států. Velká
Británie se tak vydala na cestu proti proudu politické globalizace, což proti
ní nemůže skončit dobře.
Globální politická
správa nebo dezintegrace?
Je
současné nebývalé zmnožení fašizujících populistů, kteří nabízejí
veřejnosti–vyděšené nekontrolovatelnými globálními procesy–silnou ruku a
snadná řešení, popřípadě konspirační teorie (takže problémy se prý vyřeší až
budou globální či národní konspirátoři odhaleni a neutralizováni) jen dočasnou
fází hledání nového uspořádání nebo předzvěstí krachu současného řádu?
Těžko
říct. Globalizaci politiky, která by mohla řadu momentálně samovolných a
v mnoha ohledech destruktivních globálních procesů přivést pod kontrolu,
stojí v cestě řada překážek. Od přežívajících národních iluzí až po
skutečnost, že nějakou formu globální politické správy je těžké vytvořit
v situaci, kdy část světa vyznává hodnoty liberální demokracie a část
následuje autokratické metody vládnutí.
I
proto bude v dohledné budoucnosti poptávka po populistické politice,
kterou nyní v přímém přenosu představuje Trump v USA, spíš růst. A na
rostoucí frustraci zmatené (obvykle méně vzdělané části) veřejnosti se jako
náplast dobře hodí nejen iluze, že vláda silné ruky, izolacionismus a rázná
řešení s fašizujícím podtextem mohou situaci změnit k lepšímu, ale hodí
se i silácký či vulgární slovník, který má přebít zjevnou nefunkčnost takových
řešení v dlouhodobějším horizontu.
Budoucnost je nejasná
Je
dokonce možné, že iluze o návratu do „bezpečí“ národních států pod vládou silné
ruky na čas rozloží mezinárodní společenství. Tak jak se státy začnou opevňovat
za svými hranicemi, odklánět se od různých forem již existující nadnárodní
spolupráce a koordinace, a spoléhat na agresivní nacionalistickou rétoriku,
může se svět dokonce dostat až na kraj nějakého velkého válečného konfliktu.
Proti
tomu stojí argument, že takový návrat k nacionalismu rádoby suverénních
států narazí na síly ekonomické, komunikační a technologické globalizace. Ty se
už rozbít nepodaří, protože jsou poháněny silami silnějšími než politická vůle
na lokální úrovni.
Ať
tak či onak, jisté je, že nás čeká období chaosu a zmatků, z nichž se snad vynoří jasnější
poznání, že problémům, jakým například čelí nyní v podobě uprchlické krize EU,
(jakož i globálnímu oteplování, daňovým rájům, vydírání států nadnárodními
finančními institucemi, nadnárodním teroristickým a pašeráckým sítím, nebo
produkci a distribuci drog) nelze čelit účinně dokonce už ani jen v podobě
„celoevropských řešení“, jak se teď pěkně říká.
Jediným
řešením je i pozvednutí politiky na skutečně globální úroveň. Naděje, že se tak
časem stane, pramení ze dvou zdrojů. Jedním je vznikající globální občanská
společnost, která už je globálně fungujícími komunikacemi propojená mnohem lépe
než politika. A druhým, paradoxně, jsou právě ty síly, proti kterým je třeba
globální politiku vytvořit.
Ani
globálně fungující trhy, ani globální finanční instituce, totiž nemohou
dlouhodobě fungovat v neregulovaném chaosu. Je to nebezpečné nejen pro ně,
ale i pro ekonomiky celých států, z nichž profitují. I ze strany
„globálního kapitalismu“ tedy bude růst tlak na vytvoření nějaké formy globální
politické správy.
Jak
nedávno argumentoval český ekonom Tomáš Sedláček v rozhovoru pro publikaci
Political Critique, jsme dnes
globálně propojeni obchodem a informacemi do té míry, že tlak na schopnost
domluvit se, organizovat a reagovat globálně (což je politika) bude růst.
S tím lze souhlasit. Otázkou ovšem je, zda síly politické integrace budou
nakonec silnější a rychlejší, než síly dezintegrace, které v podobě
nástupu nejrůznějších populistických monster vidíme v těch
nejzavedenějších demokraciích.
Deník Referendum, 8.3.2016