Nedávnou
anketu o nejvýraznější osobnost země vyhrál prezident Miloš Zeman, následovaný
předsedou hnutí ANO a ministrem financí Andrejem Babišem. „Být výrazný“ se sice
významově nutně nekryje se „slušností“, ale jelikož oba politici jsou v
průzkumech také nejpopulárnější a nejdůvěryhodnější, svádí to, abychom se
detailněji podívali, jak takových úspěchů u veřejnosti dosahují.
Cizinec
neznalý české politiky, nebo znalý jen její masarykovské tradice, by zřejmě
předpokládal, že jsou to lidé vysokých morálních kvalit, kteří mluví zpříma a
bez vytáček. Když udělají náhodou chybu, přiznají se k ní a omluví se za
ni. Když je okolo nich nějaká nejasnost, nekroutí se, ale podstaví se
k problémům čelem.
Jaké
překvapení by takový cizinec asi zažil, kdyby se vzápětí ponořil kupříkladu do
aféry okolo novináře Ferdinanda Peroutky, který dle prezidenta napsal text „Hitler
je gentleman“. Vždyť by nejspíš předpokládal, že politik v zemi se po rozsudku
soudu, že existenci textu nelze prokázat, okamžitě omluví. Jak jinak si udržet
ve slušné zemi takovou míru důvěry?
To
samé platí v aféře okolo konferenčního centra Čapí hnízdo, které vyšetřuje
pro možné zneužití dotací Evropská unie a v souvislosti s kterým se
vynořují i podezření o zneužití veřejných peněz. Babiš, druhý nejdůvěryhodnější
politik v zemi, který se v minulosti Čapím hnízdem chlubil, nyní
tvrdí, že s ním nemá vlastně nic společného.
Nemohl
si nejprve ani vzpomenout, komu patří–prý nějaké firmě v jeho holdingu. Nic
také neví o nějakých nezaplacených či za podivných okolností odpuštěných
pokutách pro projekt. Vždyť v době, kdy k těmto věcem došlo, neměl prý
jeho Agrofert s Čapím hnízdem nic společného. Jen ho pak jedna
z firem v holdingu tak nějak získala. Nyní Babiš přiznává, že zná
jméno původního investora, ale prý ho neprozradí.
Možná
není překvapivé, že tohle všechno nevzrušuje mnohé z generace lidí, kteří pamatují
horší věci, než je Čapí hnízdo za poslední čtvrtstoletí a před tím i režim,
v němž se lhalo ráno, v poledne i večer. Nebo že mnohé z této
generace nevzrušuje chování prezidenta v případu Peroutka či třeba jeho
mlžení o tom, s kým to vlastně stál na pódiu na Albertově 17. listopadu.
Značná
část společnosti sice volá po očistě politiky, ale evidentně má vysoko
nastavenou mez otrlosti. Počítá se nikoliv to, co se reálně děje, ale jak to
kdo dokáže „okecat“. Cestou k úspěchu nejen v české politice není
postavit se k případným selháním čelem, ale zatloukat a mlžit.
Jedna
stará moudrost zní, že politici nemohou být lepší než jejich národ. U nás, zdá
se, politici na to „být lepší“ ani nemusejí aspirovat.
Novinky, 15.3.2016