Zatímco terorismus se v posledních
dekádách „globalizoval“, politika zamrzla na národní úrovni. Evropská integrace
je sice pokusem pozvednout politická rozhodnutí alespoň na kontinentální
úroveň, když už zatím není reálná globální politická správa, ale každý nový
teroristický útok odhaluje mimo jiné i slabiny dosavadní evropské politické
integrace.
Terorismus není přitom jediným globálně
fungujícím jevem, na který už lokální politika v národních státech
nestačí. Ta si stále více neví rady ani s globálně fungujícími finančními
trhy, globálně podnikajícími korporacemi, globálně fungujícím zločinem, masovou
migrací, anebo s globálním oteplováním i dalšími jevy, které nerespektují
národní hranice.
Pro politiky vyrostlé v národních
arénách a závisejících na voličích svého státu je lákavé slibovat, že si
s dopady stále většího množství globálních jevů dokážeme poradit lokálními
prostředky. Bude prý stačit, když posílíme tu či onu represivní funkci státu,
přijmeme „opatření“ ve jménu národních zájmů, vezmeme si zpět kus ztracené
národní suverenity, přivřeme opět hranice.
Jenže nic z toho už dnes nemůže
fungovat. Izolace znamená ekonomický úpadek, takže řešením nakonec může být jen
„globalizace“ politiky, aby byla schopná s globalizovanými hrozbami držet
krok. Terorismus je dobrým příkladem.
Ačkoliv se v Evropě hodně mluví o
potřebě koordinovat práci národních bezpečnostních složek a vyměňovat si
informace, každý další teroristický útok odhalí, že “horizontální“ spolupráce
jednotlivých zemí má díry a slabiny. Zatímco teroristé se volně přesouvají po
kontinentu, a útoky v Paříži plánují kupříkladu v Belgii,
bezpečnostní složky dál fungují ve velké míře „národně“.
Není divu, že se pak po každém dalším
útoku dozvídáme, co si jednotlivé země zapomněly o teroristech navzájem sdělit,
a čemu všemu se dalo předejít, kdyby tak učinily. Nebo když už tak učinily,
kdyby jednaly pružně a společně.
Jinými slovy: dokud členské státy EU
nevytvoří společný, centralizovaný a vpravdě panevropský systém pro boj
s terorismem a organizovaným zločinem, který bude mít pravomoci
přesahující národní teritoria, bude Evropa boj s terorismem prohrávat.
To samé platí i o migrační nebo měnové
politice. Nelze mít schengenský prostor umožňující volný pohyb osob napříč
kontinentem a zároveň mít 28 azylových politik, jakkoliv do značné míry
harmonizovaných. A nelze mít dlouhodobě společnou měnu a zároveň národní
fiskální politiky.
Pouhá koordinace či harmonizace národních
politik už prostě nestačí. EU se buď poměrně rychle posune ke skutečné politické
unii, anebo jí i jejím členským státům hrozí agónie tváří v tvář globálním
hrozbám a jevům, na které národní politika už sama nestačí.
Právo, 30.3.2016