Návštěva
generálního tajemníka v postkomunistické demokracii
Jiří Pehe
Někteří politologové kritizují používání
pojmu „postkomunismus“ coby nepřesné nebo pejorativní. Skutečností ale zůstává,
že určité způsoby myšlení, postoje, rituály a slovník, které byly součástí
komunistické každodennosti, se jen těžko vykořeňují, a přinejmenším
v případě starší generace, která strávila v komunismu většinu života,
jsou v různých podobách pořád s námi.
Bohatým studijním materiálem na poli
postkomunismu byla i návštěva čínského prezidenta v České republice. Na jedné
straně jsme byli svědky toho, jak se část společnosti poměrně snadno smířila
s komunisticko-autoritářskou symbolikou, která návštěvu provázela—od
organizovaných komparzů čínských vítačů a les vlajek, přes policejní manévry
chránící více Číňany mlátící české demonstranty než naopak, až po nabubřelou byzantskou
pompu.
Tato část společnosti, reprezentovaná
současným Hradem, nelibě nesla protesty proti návštěvě generálního tajemníka
Komunistické strany Číny jako narušování „klidu k práci“ a zbytečné
povyšování jakýchsi údajných hodnot nad ekonomický pragmatismus, čehož byly
dokladem i štiplavé výpady prezidentova mluvčího proti protestujícím coby prý fašizujícím
čecháčkům.
Část komentátorské obce se pro změnu
podivovala nad tím, proč demonstranti protestují proti návštěvě z Číny, a
neprotestují stejně proti kupříkladu různým excesům západních spojenců. Někteří
komentátoři, posmívající se údajné
lidskoprávní falši části české společnosti, dokonce iniciativně vyjmenovali,
proti čemu by ve světě bylo záhodno protestovat mnohem více než proti návštěvě
prezidenta Číny, s níž pragmaticky obchodují všechny západní země,
Tyto argumenty ale nebraly v úvahu,
že v jistém slova smyslu je „postkomunistická“ i ona protestující část
veřejnosti—v dobrém i zlém. Na jedné straně se lze po právu vysmívat
prvoplánovému černobílému antikomunismu a mávání demokratickými hodnotami
v podání mnohých lidí, kteří se nikdy neodvážili protestovat proti
komunismu v době, kdy u nás vládl a po jeho pádu ukazovali, že svoboda pro
ně znamená především cestu k osobnímu prospěchu.
Na straně druhé výše zmíněné odsudky
neberou dostatečně v úvahu, že část společnosti má v sobě vcelku
přirozeně zabudovánu „postkomunistickou“ averzi proti porušování lidských práv
právě v zemích, jejichž režimy připomínají svým slovníkem a vystupováním
komunistickou éru u nás. Že tyto lidi vyprovokuje k protestům návštěva
generálního tajemníka komunistické strany, spíše než by to dokázala kupříkladu
návštěva saudského krále, je vcelku pochopitelné. Reagují na něco, s čím
má jejich země intimní zkušenost. Proč se jim za to posmívat?
Právě skutečnost, že naše země má
zkušenost s režimem, který symbolicky reprezentoval čínský návštěvník,
učinila z jeho návštěvy cosi, s čím se v zemích, které komunismem
neprošly, nesetkáme.
Ve svých pragmatických dimenzích se tato
návštěva nijak nelišila od těch, které čínský prezident podniká na Západě.
V symbolických dimenzích ale byla kvůli naší vlastní–z větší části
ještě stále nestrávené–minulosti jakýmsi lakmusovým papírkem, který se
zabarvoval podle toho, kolik a v jaké podobě v každém z nás
ještě dřímá doba před rokem 1989 nebo případné křivdy, či naopak osobní
úspěchy, z období postkomunistické transformace.
Novinky, 1.4.2016