Sociální
demokracie je nejsilnější tradiční stranou u nás. Stamilióny, které bude muset
zaplatit podle pravomocného rozhodnutí soudu advokátovi Zděňku Altnerovi, ji ale
mohou srazit na kolena.
Jiná
strana organizovaná na tradičních principech, ODS, se po několika letech
balancování nad ekonomickou propastí pomalu ekonomicky vzpamatovává, ale je
nadále jen stínem toho, co bývala. Z ostatních stran tradičního střihu se po
problémech v minulosti drží jakž tak nad vodou komunisti a lidovci, ale
ani oni si nemohou „vyskakovat“.
Zato
některé nové politické subjekty, vytvořené bohatými podnikateli, takové
problémy nemají. Kupříkladu v hnutí ANO majitel a předseda své „straně“ ze
svých miliard bezúročně „půjčí“, a když po masivní, nejlepšími PR profesionály „ušité“
kampani jeho hnutí uspěje, vezme si svoje investice zpět. Špičky ANO si
podávají dveře ne v nějakém zadluženém Lidovém domě, ale
v oligarchově sídlech, z nichž některá může s trochou
podnikatelského umu dotovat Evropská unie.
Tradiční
strany shánějí peníze složitějšími způsoby. Pokud jim nevyjdou jedny volby,
jako třeba lidovcům v roce 2010 (což znamená výrazný pokles státních
příspěvků), mohou být na odpis.
Oligarchové,
kteří vstupují do politiky, přitom poukazují právě na údajnou korupci ve
financování politických stran. Dokud ale budou oni sami politicky podnikat bez
větších omezení, každý krok k větší transparentnosti klasické strany de
facto znevýhodňuje.
ČSSD
hospodařila v loňském roce se slušným přebytkem 27 miliónů korun. Dohnaly
jí ovšem minulé snahy stát na vlastních nohou—i v podobě vlastnictví
Lidového domu. Jistě, obří pokuta pro stranu je i výsledkem chyb konkrétních
lidí v čele strany. Ty jsou ale zase do jisté míry výsledkem skutečnosti,
že strany–neustále zoufale hledající peníze na příští volby a provoz aparátu–musejí
zvažovat, co a komu zaplatit.
Rozhodnutí
soudu tak podtrhuje rostoucí problémy tradičních stran. Chce se po nich, aby se
nenechaly netransparentně kupovat mocnými ekonomickými hráči, a volá se po tom, aby se jim omezily příspěvky od
státu, ale zároveň jsou ponechány
v nerovném konkurenčním prostředí s politicky podnikajícími
oligarchy. Nebo třeba s přímo volenými politiky v nejvyšších ústavních
pozicích, jejichž kampaně financuje bůhvíkdo.
Jak
takový souboj dopadne, si můžeme spočítat. A jaké důsledky to bude mít pro
fungování demokracie si též bohužel není těžké představit.
Právo, 4.4.2016