Na
sociálních sítích nedávno kolovala karikatura, v níž se v oceánu
míjejí dvě lodi: jedna s nápisem Panama, naložená horou dolarů, pluje
z Evropy; druhá, přecpaná uprchlíky, míří do Evropy. Obrázek, který
výstižně vykresluje dvě temné podoby globalizace.
V případě
migrační krize Evropská unie horečně hledá s větším i menším úspěchem
různá řešení. Jeden summit stíhá další, přičemž si mnozí stěžují, že je tempo
příliš pomalé. V případě daňových rájů takové úsilí zdaleka nevidíme.
Obrovské
úniky daňových výnosů, které by bylo možné použít na sociální programy a
splácení státních dluhů, jsou přitom problémem s uprchlickou krizí zcela
srovnatelným. Podle některých odhadů v daňových rájích mizí množství
peněz, které by stačily na zaplacení většiny dluhů všech států světa. Jen
v Česku je v „offshorech“ registrováno přes 13 tisíc firem!
Důvodů,
proč politici nehledají opatření proti daňovým rájům stejně úporně jako
v případě migrační krize, je celá řada. Kupříkladu, že daňové ráje jsou
problém méně fyzicky uchopitelný, který nevyvolává u voličů přímé obavy o
bezpečí jako migrační krize.
A
když voliči na politiky netlačí, proč by si to měli chtít rozházet
z bohatými podnikateli, kteří nejen využívají daňové ráje, ale také
přispívají na jejich kampaně? I řada levicových politiků tak dnes raději—často
jen v podobě siláckých gest–raději „řeší“ bezpečnostní a ekonomická
rizika migrace, než aby se pustila do boje s problémem, který je sice svým
způsobem závažnější, ale méně viditelný.
Je
to navíc problém hůře řešitelný, protože nestačí fyzicky ucpat hranice, nebo o
tom alespoň řečnit. Peníze se dnes pohybují po planetě stisknutím tlačítek na
počítačích bank a jiných finančních institucí. I registraci firmy
v daňovém ráji si lze opatřit s pomocí různých právních firem, aniž
by vlastník musel někam cestovat.
Poněkud
skomírající evropské levici se přitom nabízí v podobě daňových rájů téma,
které má velký politický potenciál, protože jde ke kořenům sociální
spravedlnosti. Jen „kapitalista“, kterého je třeba zkrotit a donutit, aby se
dělil o své zisky, není už „národní“, jako tomu bylo dříve, ale globální.
Pokud
by ale levicové strany dokázaly voličům vysvětlit devastující dopady tohoto
jevu na jejich konkrétní ekonomickou situaci, a dokázaly v této věci jednat
koordinovaně a „nadnárodně“ alespoň
s takovou snahou, jakou vidíme v případě uprchlické krize, možná
bychom nemuseli ublíženecky mluvit o západní krizi sociálního státu a úpadku
středních tříd.
Právo, 15.4.2016