Politická
strana, jejíž ustavující sjezd před 25 lety symbolizoval znovuzrození tržního
hospodářství i standardní stranické demokracie u nás po čtyřech dekádách
komunistické diktatury, by teoreticky měla mít co slavit. Jenže Občanská
demokratická strana je čtvrtstoletí po svém vzniku v hluboké krizi.
Důvodů
je celá řada. Tím hlavním je, že ODS se navzdory rétorice svého zakladatele
Václava Klause standardní pravicovou stranou skutečně nikdy nestala. Velmi
rychle se přeměnila ve vůdcovsky organizovaný subjekt, v němž se vše
podstatné točilo okolo Klause. Jeho kult osobnosti byl natolik silný, že když
byl Klaus v čele ODS střídán Mirkem Topolánkem v roce 2002, považoval
Topolánek za nutné zdůraznit, že skutečnou ideologií ODS je „klausismus“.
Měl
naprostou pravdu. Veřejnost byla od vzniku ODS ujišťována, že ODS je standardní
liberálně-konzervativní strana. Po jejím rozštěpení na konci roku 1997
v důsledku skandálu s financováním strany a následném odchodu
politiků, kteří zformovali liberální Unii svobody, se pak prezentovala už spíš
jen jako konzervativní strana. Ve skutečnosti ale skutečnou ideologií bylo vždy
především to, co si v dané době myslel Klaus.
A
jak se Klaus stával s postupem doby více euroskeptickým, nacionalistickým, a
v osobní rovině i více zahořklým mužem bez bývalého reformního elánu,
kopírovala tento názorový posun i ODS. Ze strany se po tzv. sarajevském
atentátu v roce 1997 stala postupně Klausova sekta, což bylo těžké změnit
dokonce i po té, co Klause vystřídal v čele Topolánek.
I
pod jeho vedením se ve straně měřilo tím, co si myslí Klaus, který se mezitím
stal prezidentem země. Byli to Klausovi muži ve straně, kteří nakonec přispěli
k předčasnému pádu Topolánkovy vlády během českého předsednictví Evropské
unie.
Klaus
zanechal ale ve straně, z níž v roce 2008 demonstrativně vystoupil,
mnohem temnější dědictví, než jen svého politického ducha. ODS zdědila i jeho
bohorovnost ve vztahu k nejrůznějším netransparentním ekonomickým praktikám,
jakož i úzké vazby na podnikatelské struktury, které ji postupně bez silného
Klause v čele v podobě tzv. kmotrovství zcela ovládly.
S trochou
cynismu by se dalo říct, že Klaus nastartoval proces, v němž byla jeho strana,
která ve svých začátcích politicky řídila proces privatizace, sama
zprivatizována do rukou mocných podnikatelů. A na tyto vazby také takříkajíc
„dojela“ v podobě afér obklopujících šéfa strany a premiéra Petra Nečase a
jeho družku a šéfku premiérova sekretariátu v jedné osobě Janu Nagyovou.
ODS
by ráda využila současné výročí k tomu, aby se probudila z letargie a
nalákala nové členy. Jenže nemá co nabídnout. Klausův duch v ní jakýmsi
podivným způsobem dřímá dál—kupříkladu v podobě těžko vysvětlitelné míry
euroskepticismu a nedostatku pozitivního ducha. Chtěla by vystupovat jako
strana důsledně pravicová, ale nenabízí pravicovým voličům žádnou ucelenou
vizi.
Zdá
se, že ODS se tudíž zapíše do politických dějin především jako politický
nástroj Václava Klause k obnovení tržního hospodářství a prosazování jeho
pohledů na svět, který od skončení privatizace postupně ztrácí význam. Ani
ctihodný profesor politologie v jejím čele, Petr Fiala, už zřejmě nedokáže
už vykřesat nový život ze strany, která v posledních letech funguje jako jakýsi
politický „zombie“.
ČRo Plus, 20.4.2016