Zatímco
v Evropě se píšou ve vztahu k levici nekrology, v USA boduje
v demokratických primárkách socialista Bernie Sanders. Prezidentskou
nominaci podle všeho nezíská, ale v USA už spustil cosi jako levicovou
revoluci.
Důležitá
je zejména skutečnost, že Sanderse podporují masově mladí a obecně vzdělanější
voliči. Souznějí s jeho programem boje proti velkým korporacím, Wall
Streetu, zkorumpovanému systému partajního financování či drahému vzdělávání. V
obecnější rovině podporují i jeho záměry postavit se některým škodlivým
aspektům globalizace.
Sandersova
„revoluce“ ho přežije, protože jako první prezidentský kandidát, který se
probojoval až do finiše primárek, nejen artikuluje ideje, které byly zatím mimo
hlavní proud americké politiky, ale je schopný pro ně nadchnout mladé lidi lidí,
kteří budou za několik let určovat dění v USA.
Možná
je dobře, že se prezidentem nestane, protože pro svoje ideje zatím nemá
v hlavním proudu americké politiky podporu, a byl by tudíž prezidentem
izolovaným a neefektivním, což by jeho ideje nejspíš zdiskreditovalo. Americká
společnost potřebuje ještě několik let, než si „Sandersovu revoluci“ osvojí i
hlavní proud v Demokratické straně.
Mohli
bychom samozřejmě cynicky odbýt pobláznění jedné generace amerických univerzitních
studentů Sandersem s tím, že až tito studenti trochu zestárnou a zabydlí se
v dobře placených pozicích v korporátním sektoru, revoluční elán je
přejde.
Jenže
kdo zná trochu Ameriku, jen těžko se ubrání dojmu, že tentokrát jde o podobné
vření, kterým USA prošly ve svých dějinách několikrát a pokaždé to změnilo zásadně
nejen je, ale i celý svět. Poslední takovou americkou revolucí bylo dění
v roce 1968, které zastřešoval odpor proti válce ve Vietnamu, ale jehož
jmenovatelem byl boj za vetší rovnoprávnost menšin, jakož obecně i „květinová“
vzpoura proti zatuhlému establishmentu.
Tato
revoluce byla předznamenáním nové éry—i mezinárodně. Nebylo náhodou, že se
odehrála v okamžiku, kdy se svět začal posunovat od industriálního
k postindustriálnímu věku, od klasické modernity k postmodernitě, od
klasických médií k novým.
Nástup
levice s největší pravděpodobností nepřijde z Evropy, kde byla tak
úspěšná. Evropské sociálně demokratické strany jsou „unavené“ a bez nápadů.
Nová levice—při vší úctě k evropskému hnutí založenému bývalým řeckým
ministrem financí Janisem Varufakisem–zase nemá nikoho, kdo by ji dokázal
zmobilizovat napříč kontinentem. Naopak to, co se děje v USA, zase jednou
rezonuje s refrénem slavné písně Boba Dylana „Časy se mění“.
Novinky, 22.4.2016