Podle průzkumu veřejného mínění
z dílny CVVM důvěřuje nyní Evropské unii jen 37 procent Čechů. Je to
nejnižší číslo od vstupu do EU v roce 20014.
EU si kvůli řadě přehmatů a nerozhodnosti
v krizích jistě skepsi zaslouží, přesto je těžké ubránit se dojmu, že
česká nelibost vůči EU je více než v jiných zemích poháněna emocemi než
racionálním diskurzem. A také neochotou či neschopností politiků chovat se jako
Evropané.
V každé členské zemi existují
strany euroskeptické a strany tak či onak proevropské. U nás je celé toto
spektrum posunuto. Systém parlamentních stran rámuje zprava euroskeptická ODS a
zleva KSČM. Mezi nimi jsou strany, které se sice k EU hlásí, ale jaksi vlažně–způsobem,
který může přesvědčit o výhodnosti členství jen málokoho.
Podobně se chová prezident země, který
sice nad Hradem vztyčil na rozdíl od svého předchůdce vlajku EU, ale od té doby
není schopen o EU říct nic pozitivního. Jeho útoky na EU kvůli protiruským
sankcím a kvůli její neschopnosti razantně čelit uprchlické krizi čtou
především jeho početní příznivci nepochybně tak, že lépe by nám možná bylo mimo
unii.
I proevropští politici v západních
zemích občas neodolají pokušení kopnout si do Bruselu, když se jim hodí tvrdit,
že činí ten či onen nepopulární krok jen kvůli Bruselu. Těžko by se ale hledala
členská země, kde je v politické rétorice kontrast mezi „námi“ a „EU“ tak
ostrý jako u nás. Jen občas slyšíme, kupříkladu z úst premiéra, že EU
nejsou „oni“ ale i my.
Čeští politici neselhávají jen v
připomínání výhod členství, ale také ve vysvětlování ekonomických a
bezpečnostních dopadů případného oslabení či dokonce rozpadu EU. A skoro nikdy
je nenajdeme v čele nějaké evropské iniciativy, která by mohla fungování EU
zlepšit. ČR se spíše chová jako černý pasažér.
Unie je především tím, co z ní doposud
její členské státy udělaly. Když se do ní naši politici strefují, strefují se i
do sebe, jakkoliv si mnozí rádi pomohou vysvětlením, že jsme malý stát, a chyby
EU mají na svědomí především ty velké a mocné. Zapomínají ale občanům přitom
sdělit, že pokud náš údajně malý chytrý národ nedokáže prosadit svoje nápady
v rámci občas sice byrokratické, ale vnitřně pluralitní EU, nemá už vůbec
šanci svoje národní zájmy obhájit, pokud by se Evropa vrátila k modelu
zcela suverénních národních států s ostrými lokty a účelovými
spojenectvími.
Právo, 30.4.2016