Výsledky
rakouských prezidentských voleb jen potvrdily, že v mnoha západních zemích
se voliči stále více bouří proti dosavadním politickým elitám. Ty se nejen
zdají být stále více bezmocné a neschopné řešit efektivně problémy, kterým
jejich země čelí, ale také provokují tím, že navzdory varováním takříkajíc dál
jedou ve starých kolejích.
Ponecháme-li
ale stranou jevy, které tradičně sužují liberální demokracie-(kupříkladu
korupci, provázanost politiky s mocnými ekonomickými zájmy či různé míry
sociální nerovnosti), je otázkou, zda dosavadní politické elity vůbec mohou
efektivně řešit všechno, co jim lid ve svém hněvu vyčítá.
Jsou
totiž limitovány tím, že k řešení globálních výzev a krizí, které hýbou
současným světem, mají k dispozici převážně jen lokální politické nástroje
svého národního státu. To je v situaci, kdy jejich země závisí na
globálních finančních trzích a investicích nadnárodních společností a kdy
zároveň opakovaně čelí různým globálním vichrům, naposledy v podobě
migrační vlny, zoufale málo.
Snahy
povýšit politiku na nadnárodní úroveň, kde už funguje globalizovaná ekonomika,
narážejí přitom na národní sentimenty, jakož i na skutečnost, že nadnárodní
politická integrace je při různosti existujících národních zájmů o poznání složitější proces než
ekonomická globalizace, kterou jaksi přirozeně pohání logika tržního
hospodářství.
Západní
společnosti dosáhly za posledních několik desetiletí nemalého blahobytu,
podporovaného sociálním státem. Jenže ve stále více globálně fungující
ekonomice se tyto jistoty rozplývají: pracovní místa z industriálních
odvětví a zemědělství odplouvají do zemí s levnější pracovní silou a
menšími náklady na výrobu.
A
do západních společností, jejichž blahobyt byl do jisté míry vytvořen na úkor
zbytku světa, se valí vlny migrantů z chudých zemí, či zemí rozvrácených
válkami, k čemuž přispívají i nové technologie usnadňující komunikaci a
cestování bez ohledu na hranice.
Zatímco
některé části nezápadního světa z globalizace profitují přinejmenším tím,
že se koláč globálního bohatství rozděluje více v jejich prospěch, dosavadní
jistoty Západu jsou ohroženy. Na politickém trhu tudíž rostou jako houby pod
dešti nová hnutí, která ujišťují, že vlastně existují jednoduchá řešení:
posílit státní suverenitu, uzavřít hranice, odmítnou volný obchod, omezit práva
různých menšin, popřípadě nahradit prohnilou liberální demokracii vládou silné
ruky.
Není
náhodou, že příznivce získávají zejména v ekonomicky nejohroženějších
částech západních společností, což jsou shodou okolností lidé, kteří
vzdělanostně i jinak nemohou ve stále více globálně fungující ekonomice
konkurenčně obstát a nedávají věci do širších souvislostí.
Ve
Spojených státech je nyní politicky využívá Donald Trump, který, použijeme-li
zjednodušení, se stal mluvčím méně vzdělaných bílých mužů jejichž průmyslová
odvětví mizí před očima, a kteří jsou tak nahněváni nejen na globalizaci, ale i
na migranty a příslušníky menšin, kteří podle nich mají ve srovnání s nimi
nezasloužené výhody.
Bohužel
ani Trump, ani rakouský Norbert Hofer, ani Marine Le Penová ve Francii a mnoho dalších populistických
politiků, nenabízejí řešení, která by snad mohla jejich zemím rychle pomoct.
Případná
izolace v národních státech povede jen k ještě větším ekonomickým
problémům. A povzbudí růst národních antagonismů i bezpečnostních rizik, na
které Západ už několikrát tvrdě doplatil. A přijde-li po současné deziluzi
z údajně neschopných tradičních politických elit i zákonité zklamání z těch,
které se nyní v nacionalistickém hávu derou opět na výsluní, může bohužel
dojít opět i na horší věci.
ČRo Plus, 26.5.2016