Když
skupina známých osobností zveřejnila nedávno dokument nazvaný Kroměřížská
výzva, v němž signatáři oznámili založení Pelotonu – občanské iniciativy
pro volbu prezidenta, spustila se živá mediální polemika.
Někteří
prominentní komentátoři soudili, že už vzhledem k tomu, že mezi autory
výzvy převažují lidé z tábora, kterému se u nás říká Pravda a Láska, navíc
často spojení s některými minulými, ne vždy úspěšnými iniciativami, je Kroměřížská výzva polibkem smrti pro
jakéhokoliv prezidentského kandidáta, který by s ní spojil svoje jméno.
Tak
si zřejmě vyhodnotil iniciativu textař a podnikatel Michal Horáček, který
veřejně o prezidentské kandidatuře vážně uvažuje, a od Kroměřížské výzvy se
distancoval.
Našli
se ovšem i prominentní komentátoři a politici, kteří argumentují, že nápad
signatářů výzvy zorganizovat cosi jako prezidentské primárky v rámci občanské společnosti s cílem
najít vhodného společného prezidentského kandidáta občanských iniciativ, může
být užitečný.
Že
to nemusí být úplně scestný, potvrzují do jisté míry minulé prezidentské volby
na Slovensku. I tam se zdálo být úsilí občanské společnosti najít společného
kandidáta, který by se postavil zdánlivě neporazitelnému Robertu Ficovi, marné.
I tam panovala skepse ohledně občanských aktivistů, kteří nakonec podpořili
Andreje Kisku coby kandidáta občanské společnosti. Kiska ale nakonec zvítězil.
Jisté
je, že Kroměřížská výzva už dosáhla jednoho cíle. Rozpoutala rok a půl před
prezidentskou volbou veřejnou diskuzi, která je v českém kontextu
důležitá. České prezidentství má sice být z ústavního hlediska institucí
spíše ceremoniální, ale každý další prezident zanechává v české politice
nesmazatelný obtisk.
Nejen
proto, že prezidentská funkce má u nás tradičně vysokou autoritu bez ohledu na
reálné pravomoci prezidenta, ale také proto, že prezident do značné míry určuje
tón veřejné diskuze. Má navíc řadu možností ovlivňovat přímo i nepřímo politiku
vlády, dění v politických stranách a zahraničně-politickou orientaci země.
Současný
prezident Miloš Zeman má nemálo příznivců, a jakýkoliv pokus ho porazit, pokud
bude znovu kandidovat, se zdá být odsouzen k neúspěchu. Jenže už samotná
veřejná diskuze v rámci občanské společnosti o tom, jaký by měl být prezident,
který společnost bude na rozdíl od Zemana spíše spojovat než rozdělovat, je
užitečná.
Kroměřížská
výzva nemusí být nakonec úspěšná v tom, že by skutečně vygenerovala
společného kandidáta občanské společnosti, ale může být inspirací pro politické
strany. A to ve dvou směrech. Za prvé proto, že upozorňuje politické strany, že
není úplně prozíravé ponechávat hledání prezidentských kandidátů až na polovinu
příštího roku.
Za
druhé proto, že některé velké strany, jako je třeba sociální demokracie,
naznačují, že tentokrát jejich kandidátem nemusí být straník, ale veřejně
respektovaná osobnost, třeba právě z prostředí občanské společnosti.
Kroměřížská výzva může takové osobnosti pomoct přinejmenším hledat.
ČRo Plus, 1.6.2016