Od kritiků nadnárodní politické integrace,
kupříkladu v podobě Evropské unie, kteří jsou většinou též zastánci
renezance národních států, dnes občas slyšíme, že globalizace se vyčerpala. Nastává
prý její konec. Národní státy si prý berou politickou kontrolu ekonomiky a
financí zpět do vlastních rukou. Ekonomika se vrací na lokální úroveň.
Ve skutečnosti i jen letmý pohled na data o
světovém obchodu a globálních finančních transakcích tato tvrzení nepotvrzuje.
Svět se ekonomicky dále integruje, navzdory často velkohubým slibům
populistických nacionalistů, že dopady globalizace na jejich země–od masové
migrace až po odliv pracovních míst v tradičních industriálních odvětvích
do levnějších destinací—zastaví.
Jak upozorňuje v jednom ze svých
posledních esejů i známý americký politolog indického původu Fareed Zakaria,
nadnárodní korporace jsou dnes komplexní síťové systémy, které jsou logisticky
rozprostřeny v mnoha zemích. Finální produkt, který může být kompletován
v konkrétní zemi, kupříkladu automobily značky Škoda, jsou skládankou,
jejíž části se vymýšlejí a vyrábějí i v mnoha jiných zemích, než je Česká
republika.
Národní státy jsou v nevýhodě, protože
proti globálně fungujícím síťovým operacím a finanční moci nadnárodních
korporací mohou bez koordinace s jinými státy nabídnout tak nanejvýš
lokální politiku, která je ve střetu s globálním kapitálem stále
bezmocnější.
Představa, že jednotlivé národní státy vezmou bez
politické integrace s jinými věci zpět do svých rukou, je dosti iluzorní.
Dokonce ani ty největší země, jakou jsou USA, nedokážou už s globálně
fungující ekonomikou politicky držet krok. Pokud by se uskutečnily některé z
izolacionistických slibů Donalda Trumpa, výsledkem bude, že mnohé nadnárodní korporace,
pro které je ještě stále výhodné být fyzicky na území USA, prostě přesunou
svoje operace jinam.
Ano, politici jistého ražení přicházejí se
stále razantnější rétorikou. Obnoví prý zašlý lesk svých států, vyvedou je
z té či oné nadnárodní organizace, zastaví migranty, opevní hranice, zdaní
nadnárodní kapitál. Problémem je, že pokud
to učiní jen několik zemí (tedy ne všechny nebo většina naráz), globalizaci to
nijak neohrozí.
Navíc průzkumy ukazují, že zatímco lidé
v západních demokraciích jsou z dopadů globalizace stále více
vyděšení, protože znamená i přerozdělování globálního bohatství v jejich
neprospěch (a naopak ve prospěch zemí, jako je Čína), téměř polovina Číňanů se
dívá na změny v současném světě pozitivně. A žádná západní vláda dnes už nedokáže
globalizaci zbrzdit, pokud bude Čína nesouhlasit.
Bylo by možné uvést i řadu dalších důvodů,
proč je tvrzení o zpomalování či konci globalizace mylné. Neohrozila ji, či ji
výrazně nezpomalila, ani ekonomická a finanční krize v roce 2008.
Je samozřejmě možné, že by celý proces
zpomalil, či se na čas zastavil, kdyby se celý světový finanční systém
zhroutil. Ale vzájemné technologické, ekonomické a komunikační propojení světa
je dnes tak velké, že řešení by se nakonec hledala a nacházela nikoliv v rámci
národních států, ale jen v rámci kooperace či integrace mnoha států–to
vše ve spolupráci s globálními ekonomickými aktéry.
Novinky, 12.7.2016