Málokdo
dnes už asi pochybuje, že americko-britská vojenská intervence v Iráku za
asistence koalice ochotných byla chybou. Potvrdila to i nedávno zveřejněná
Chilcotova zpráva ve Velké Británii, která dochází v tomto směru
k jednoznačným závěrům.
Válka
podle ní byla vyhlášena na základě nepravdivých, možná vylhaných informací o
držení zbraní hromadného ničení režimem Saddáma Husajna. O vyhlášení války
nebylo rozhodnuto v souladu s mezinárodním právem.
Samotné
dobytí Iráku a svržení režimu bylo provedeno rychle a profesionálně, ale
většina dalších kroků vyjevila velkou míru nepřipravenosti. Země byla
ekonomicky a politicky rozvrácena, bylo zabito více než půl miliónů Iráčanů, a
dnes je Irák nejen na pokraji rozpadu, ale také semeništěm teroristických
skupin, včetně Islámského státu.
Mnozí
namítnou, že po bitvě je každý generálem, a že nezvládnutá okupace Iráku po
úspěšné invazi nezbytně neznamená, že odstranění krutého diktátora bylo špatné.
Navíc ani z Chilcotovy zprávy není zřejmé, do jaké míry mohl tehdejší britský premiér Tony Blair,
na něhož zpráva kriticky míří, vědět, že informace o zbraních hromadného ničení
v Iráku jsou nepravdivé.
Chilcotova
zpráva není povzbudivé čtení, ale přesto na ní lze nalézt i něco pozitivního. A tím je
její samotná existence a proces, který k jejímu vypracování vedl. Znovu se
ukázalo, že přes všechny nedostatky, kterými západní demokracie trpí, nakonec
nelze v otevřené společnosti nic natrvalo zamést pod koberec, nelze
násilím udržovat jen jednu oficiální interpretaci důležitých událostí.
Chilcotova
zpráva sice kritizuje skutečnost, že válka s Irákem nebyla řádně posvěcena
Radou bezpečnosti OSN, ale konstatuje, že byla řádně vyhlášena. I to může
být—možná poněkud paradoxně—považováno za jistý klad v dnešní době, kdy
jsme svědky momentálně zmrazené války na východní Ukrajině, kterou ovšem nikdo
oficiálně nevyhlásil a agresor, tedy Rusko, tvrdí, že s ní je spojováno
neprávem.
Současný
Kreml, který okolo svého vojenského angažmá na východní Ukrajině nestydatě
mlží, a donedávna lhal i ohledně
zapojení své armády při anexi Krymu, se nemusí obávat ani nějaké Chilcotovy
zprávy, ani ostré kritiky ze strany domácích politiků a médií.
Obávat
se musí jen reakcí demokratických zemí, které zatím trestají ruské angažmá na
východě Ukrajiny sankcemi. Pro budoucnost Ruska by bylo ovšem mnohem
důležitější, kdyby se bylo schopné jednoho dne se svým jednáním porušujícím
mezinárodní právo kriticky konfrontovat samo.
Chilcotova
zpráva bohužel nevrátí život všem zbytečným obětím invaze v Iráku, ani
neobnoví mávnutím kouzelného proutku stabilitu v zemi. Je ale zdrojem
poučení, kterého jsou demokracie schopné.
Z Ruska,
které vede proti svému sousedovi takzvanou hybridní válku, se zatím naopak
v reakci na západní sankce ozývá spíš jen vzdor a smích. Vladimíru
Putinovi opravdu nehrozí, že by se ze svých činů musel zodpovídat, jako to nyní
činí Tony Blair.
Tento
rozdíl mezi otevřenou západní demokracií a autoritářskými režimy je dobré mít
na mysli i nyní, kdy mnohé na Západě naplňuje Chilcotova zpráva spravedlivým
rozhořčením.
ČR Plus, 14.7.2016