Český premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že brexit
prý bude důležitou součástí evropských debat, ale hlavní agendou by měly být
pozitivní změny ve fungování EU, díky nimž by získala větší podporu obyvatel. Sobotka
míní, že EU by se měla stát méně byrokratickou a lépe zajišťovat vnitřní i
vnější bezpečnost.
V šoku z brexitu teď kromě českého
premiéra mluví o potřebě přiblížit EU lidem a učinit ji populárnější skoro
všichni ti evropští politici, kteří věří v její další existenci. Málokdo
ale nabízí konkrétní návody, jak to učinit.
Ponecháme-li stranou nerealistické návrhy
populistů, kteří soudí, že problém odtažitosti EU od lidu by se vyřešil, kdyby
se hlasovalo více v referendech a rozhodování by se nenechávalo na od lidu
údajně odtržených elitách, nikdo vlastně jasné řešení ani mít nemůže.
Jedna část Evropanů totiž žehrá především na
malou akceschopnost EU, zatímco druhá si myslí, že EU zasahuje do příliš mnoha
věcí, a měla by se tudíž rozvolnit tak, aby více pravomocí měly národní státy. Zatímco
s integrovanější, a tedy i akceschopnější EU by neměly problém ony často
zatracované bruselské elity, brání se ji většinově elity národní. Ať už proto,
že se bojí těch svých voličů, kteří o další integraci nechtějí ani slyšet, anebo
proto, že přenesení dalších pravomocí na Brusel automaticky znamená umenšení
jejich vlivu.
Většímu rozvolnění EU zase stojí v cestě již
vytvořená realita. Pojily by se s tím nemalé transakční náklady, jak už
vidíme na samotném počátku odchodu Velké Británie z EU. A pokud si bude chtít každý stát vzít zpět do
svých rukou různé politiky, nepřežijí některé společné, které mnoho lidí
oceňuje.
Vezmou-li si členské státy zpět kupříkladu
imigrační politiku, nemůže přežít Schengen. Jinými slovy, spoustě občanů by se
jistě líbilo, kdyby jejich stát měl migraci pevně ve svých rukou, spoustě by se
ale nelíbilo, kdyby nemohli volně cestovat, a navíc by museli zaplatit nemalou
cenu, která by se s rozpadem Schengenu pojila.
Sobotka si myslí, že by EU měla konzultovat svoje
kroky více s národními parlamenty. Vyvolá ale právě toto v lidech opravdu
pocit, že je jim EU blíže? Nebude to v již složité architektuře EU jen
další prvek, který ji učiní méně srozumitelnou?
Dalo by se argumentovat, že srozumitelnější a
občanům bližší jí může učinit jen její důrazná politizace. Což znamená, že by
unijní orgány nefungovaly coby napůl politické, na národních politických
reprezentacích závislé instituce, ale jako instituce vpravdě politické—od
skutečné evropské vlády až po skutečný evropský parlament. Mnoho národních
politiků ale hned přispěchá s tvrzením že pro něco takového neexistuje
politická vůle, národy na to nejsou připraveny, atd.
Navzdory všem pěkným řečem o přiblížení EU
k lidem se tedy v současném fungování moc nezmění. A leckdo může
argumentovat, že je to tak dobře. Není třeba EU rozvolňovat, ani uměle
urychlovat integraci, protože je to evoluční projekt. Jeho struktura není
inženýrským dílem jakýchsi vzdálených elit, ale výsledkem mnoha let vývoje,
nejrůznějších jednání i kompromisů národních politických reprezentací.
Navíc nikdo zatím přesně nezjistil, do jaké míry
se lidé opravdu zlobí na EU, a do jaké míry si skrze EU vyřizují účty právě se
svými národními politickými reprezentacemi. A také do jaké míry je dnešní zloba
na EU zástupným terčem pro mnohem tekutější hněv, který generuje
v západních společnostech střet s nejrůznějšími výzvami globalizace.
Novinky, 15.7.2016