Na sociálních sítích po útocích v Německu a
ve francouzské Nice mnozí tvrdí, že jsme prý ve válce. Liší se ale v tom,
proti komu takovou válku vést.
Už George W. Bush před 13 lety vyhlásil „válku
terorismu“, ale nakonec rozpoutal jen války proti dvěma státům, přičemž ta
v Iráku je považována všeobecně za fiasko. Terorismu neubylo.
Nejradikálnější část těch, kdo nyní opět tvrdí,
že Západ je ve světle rostoucího počtu teroristických útoků ve válce, mají za
to, že nepřítelem je islám. Útoky na Západ jsou prý zakódovány přímo
v tomto náboženství. Neobstojí prý řeči o tom, že jde o projevy
fundamentalistů, kteří se za islám jen schovávají.
Pokud je to tak, jaké kroky bychom ale měli
v rámci války s islámem udělat? Zakázat celé jedno světové
náboženství jako kriminální? Deportovat z Evropy všechny muslimy po vzoru
poválečného odsunu Němců? Nebo by se snad některým dokonce líbilo jakési
„konečné řešení muslimské otázky“? Či by se bylo možné spokojit jen s plošným
zákazem přistěhovalectví z islámských zemí, jak to chce kandidát na
prezidenta USA Donald Trump?
Takovým otázkám se nelze bohužel vyhnout, pokud
někteří tvrdí, že naším nepřítelem je islám. Nelze se ale pak také vyhnout
otázkám, do jaké míry Západ zůstane ještě Západem, pokud přijme samotnou ideu
války s jedním ze tří největších světových náboženství a s tím
související opaření, která jsou v rozporu s našimi základními
hodnotami–od uplatnění principu kolektivní viny, až po odmítání pomoci lidem,
kteří mohou být ve svých zemích úplně stejnými oběťmi „islámského“ terorismu,
jako jsou lidé na Západě.
Pokud bychom nepřítele zúžili jen na islámské
fundamentalisty, opět se nabízí řada nepříjemných otázek. Ubylo by zásadně
terorismu při rychlém zničení Islámského státu? Je IS se svými 30 tisíci
bojovníky opravdu nepřítelem, kvůli kterému stojí za to jít do pozemní války na
území cizích států nebo dokonce zvažovat použití zbraní hromadného ničení?
Pokud jsme naopak „ve válce“ spíše jen se
skupinkami teroristů, z nichž mnozí jsou evropskými občany, jak tuto válku
vést? S pomocí plošných opatření, jako je zavírání hranic a omezování našich
osobních svobod, anebo spíš s pomocí efektivnější práce tajných služeb a různých
preventivních kroků?
Poslední, ne zrovna příjemnou možností, je, že
jsme na Západě tak trochu ve válce se sebou samými. A to na dvou frontách.
Za prvé, nemálo masových vražd a dalších útoků
z poslední doby mají na svědomí psychicky vyšinutí jedinci, neboli
„osamělí vlci“, z nichž někteří chtějí svůj čin nějak ideově zastřešit, a
tak se zaštiťují islámem či IS, ač v předchozích letech nebylo známo, že
by byli praktikujícími muslimy. Naopak, často vedli prostopášný život nebo měli
problémy třeba se svojí sexuální orientací.
Není za neúspěšnou socializaci těchto jedinců
automaticky spíše než jejich muslimský původ něco, co souvisí se sociálními patologiemi
současného Západu? Největší masový vrah tohoto druhu z posledních let,
Andres Breivik, muslim nebyl, naopak islám nenáviděl.
Za druhé je otázkou, zda teroristické útoky
současnosti nejsou i zásluhou sociálních sítí až poněkud hystericky zveličovány
coby jeden z projevů jakési „občanské války“ na Západě, kterou vedeme ve
skutečnosti především mezi sebou. A zda tato rostoucí polarizace a strach
západních společností nesouvisí spíš se
širšími jevy, jako je rostoucí nejistota tváří v tvář výzvám globalizace.
Podíváme-li se totiž na historické statistiky,
není míra současného masového násilí na Západě větší, než byla před tzv.
islámským terorismem. Naopak žijeme už několik desetiletí v pravděpodobně
nejvíce blahobytném a mírumilovném období lidských dějin.
Novinky, 26.7.2016