Publicista Jaroslav Šonka se v jedné
rozhlasové diskuzi dotkl zajímavého paradoxu. Jelikož si myslí, že Evropa,
včetně Česka, by měla přijímat ty uprchlíky, kteří si podle mezinárodního práva
zaslouží ochranu, je často posměšně označován za „sluníčkáře“. Šonka ironicky
oponoval, že není žádný sluníčkář, ale naopak „válečný štváč“, protože je pro
použití vojenské síly v zemích, odkud uprchlíci proudí.
Je symbolické, že tento argument
pronesl v pořadu věnovaném doporučení českého prezidenta Miloše Zemana,
aby se lidé kvůli masové migraci a terorismu ozbrojovali. Tentýž prezident chce
v případě nouze oplotit hranice. Ministr financí Andrej Babiš by nejraději
oplotil celý Schengen a dokonce v předvolební horečce požaduje, aby Česko
i a za cenu porušení svých mezinárodních závazků–a tedy i následných ekonomických
i jiných sankcí proti němu–nepřijímalo uprchlíky žádné.
Většina politiků, kteří požadují taková
radikální obranná opatření potenciálně porušující mezinárodní právo
v oblasti azylové politiky, se zároveň vyhýbá tomu, aby požadovala použití
vojenské síly k ukončení konfliktů, které velké počty uprchlíků generují. Prý i
kvůli možnému porušení mezinárodnímu práva.
Jinými slovy: nejsou proti porušování
mezinárodního práva i zákonů a dohod EU v odmítání pomoci běžencům, ale
zato mají velkou starost o mezinárodní
právo v otázce zlikvidování režimů, které svou brutalitou uprchlíky
generují.
Abychom byli féroví, Zeman je jeden
z mála evropských politiků, který, i na půdě OSN, požadoval mezinárodní
vojenskou akci proti Islámskému státu a dalším centrům terorismu. Ani on ale nešel
tak daleko, aby navrhl pozemní intervenci.
Možná proto, že takové návrhy nejsou po
zpackaných intervencích v Iráku (a do jisté míry i v Afghánistánu)
populární. Už při pouhé zmínce intervence se vyrojí řada politiků, komentátorů
a expertů, kteří nám důkladně vysvětlí, proč by byla kontraproduktivní.
Jenže bychom mohli argumentovat, že
kupříkladu už jen rychlé a kompletní zničení tzv. Islámského státu na
teritoriu, kde dnes operuje, s pomocí pozemní vojenské akce, by zamezilo
tomu, aby se odtamtud organizovaně rekrutovali současní teroristé, anebo se IS
zaštiťovali. To by nebylo málo.
Ale pojďme dál. Neměl být v Sýrii rozvrácené
občanskou válkou už dávno vojensky ustaven mezinárodní protektorát, který by
umožnil zemi postupně stabilizovat a rekonstruovat? Řeči o neokolonialismu neobstojí, pokud by
taková intervence–poučená selháními v Iráku–umožnila miliónům Syřanů
vrátit se do svých domovů. Evropa by tak mohla začít řešit jiné problémy než
uprchlickou vlnu a potupné dohody s Tureckem, které syrských uprchlíků
využívá k vydírání.
To samé lze říct o pobřeží zhrouceného
libyjského státu, který není schopen bránit pašerákům v pašování lidí do
EU. Okupace těchto teritorií jednotkami členských zemí EU nebo NATO by tento
proud nejen zastavila, ale umožnila by na okupovaných územích také vybudovat
„hotspoty“ pro uprchlíky, kteří by se do Evropy nadále pokoušeli dostat. Bylo
by tak možné ještě před vstupem migrantů na evropskou půdu oddělit ekonomické a
další migranty od skutečných uprchlíků.
Západ má největší vojenskou sílu na
světě, za kterou ze svých daní draze platíme. Ale není ji ochoten použít ani v
zemích, odkud je zásadním způsobem ohrožována jeho bezpečnost a stabilita. Raději
se topí v defenzivních opatřeních, která při faktické nemožnosti chránit vnější
hranici EU tam, kde ji tvoří moře, přispívají k nárůstu pocitů bezmoci a
posilují tendence k nehumánním postojům i vůči těm běžencům, kteří mají
pomoc dostat nejen z morálních, ale i mezinárodněprávních důvodů.
Šonka se tak dotkl něčeho podstatného: politici
se dnes z různých důvodů úzkostlivě
vyhýbají ráznému vojenskému řešení, které by mohlo problém pomoci řešit. A raději
chtějí migraci, a s ní související
zvýšené riziko terorismu, „řešit“ opevňováním EU a defenzivními, někdy až
xenofobními opatřeními doma. Ta ovšem EU rozkládají a vytvářejí atmosféru
nenávisti nejen vůči uprchlíkům, ale i mezi samotnými Evropany.
Novinky, 5.8.2016