Na
stránkách deníku Právo se rozhořela polemika o tom, jak vznikly moderní národy,
mezi bývalým prezidentem Václavem Klausem a jeho spolupracovníkem Jiřím Weiglem
na jedné straně a filozofem Václavem Bělohradským na straně druhé.
Zatímco
Bělohradský argumentuje, že moderní národy jsou v podstatě (kulturní)
konstrukty, které vznikly zásluhou revolucí, Klaus a Weigl tvrdí, že národ je
cosi jako organická entita, která vznikala evolučně.
Bělohradský
zmiňuje nejrůznější nástroje, které ke konstrukci moderních národů posloužily,
včetně i vymyšlených mýtů. A argumentuje, že v éře globalizace,
s její informační přesyceností a novými identitami, se národy coby
konstitutivní prvky identity moderního člověka, jakož i národní státy
vybudované okolo ideje národa, ocitají pod tlakem.
Klaus,
jak známo, se během let stal z liberála konzervativcem, a nyní je
konzervativním nacionalistou. Jemu a Weiglovi se na Bělohradského argumentaci
tudíž především nelíbí jeho postmoderní pohled na národ ve vířivce globalizace.
Národy nejsou dle jejich názoru překonaným „konstruktem“.
Tento
názor by jistě mohl být základem pro zajímavou polemiku. Problém spočívá
v tom, že Bělohradský, ač se nyní pokouší vydat na politickou dráhu,
argumentuje z pozic filozofa, který se odkazuje důležité autory.
Klaus
s pomocí Weigla prosazuje především politickou interpretaci otázky národa.
Je pro něj důležité, aby byl (de facto etnicky chápaný) národ nadále vnímán
jako pevné útočiště před jevy, proti kterým se opakovaně vymezuje: nadnárodní
integrace, globalizace, migrace, multikulturalismus, atd. Pokud by uznal, že má
Bělohradský pravdu, celá jeho současná politická koncepce, volající po návratu
od matoucích jevů spojených s érou globalizace za národní hranice, se
sesype.
Bělohradský
se coby profesor, který strávil dobu normalizace na Západě, stal po roce 1989
jedním z důležitých teoretiků liberalismu, a po jistou dobu jeho myšlenky
sloužily jako ideové palivo i Klausovi a jeho ODS. Časem se ale ve svých
názorech posouval, a dnes je řazen spíše na levici. Především je ale těžko
zařaditelný.
Možná
i proto vedou Klaus s Weiglem útok především proti samotnému
Bělohradskému. Nazývají ho „kulturním marxistou“, zesměšňují jeho způsob
argumentace jako samolibý a účelově nesrozumitelný. Nyní, když chce kandidovat
do Senátu, je prý třeba si na jeho nebezpečné názory dávat pozor.
Bělohradský
se osobním útokům v polemice s oběma pány vyhnul. Mohl by přitom celou
polemiku snadno ukončit s tím, že jde o útok zdiskreditovaného politika,
který zakončil svoji politickou kariéru „slavnou“ amnestií pro tuneláře všeho
druhu. A který se ji nyní snaží oživit tím, že se posunul nebezpečně blízko k
politickému extremismu, a k tomu
potřebuje i určité chápání národa.
My
bychom mohli poznamenat, že jeho pověst
je natolik špatná, že Bělohradský by se vlastě měl z útoků Klause radovat:
nejspíš mu přihrají nemálo hlasů.
Na
závěr lze snad jen dodat, že už samotné vzývání organického národa, a jakéhosi
téměř etnického češství je směšné v podání pánů s německými
příjmeními Klaus a Weigl. Skutečnost, že právě oni jsou takovými zanícenými
českými nacionalisty potvrzuje Bělohradského tezi, že moderní národy jsou
v podstatě konstrukty.
Novinky, 30.8.2016